Antický svět 

Egypt byl od roku 525 př. n. l. pod perskou nadvládou, ze které se pokoušel vymanit pomocí Řeků. Když se jí v letech 404 - 343 př. n. l. nakrátko zbavil, navázali jeho králové styky s řeckými státy. Po opětovném ovládnutí země Peršany zorganizovali Egypťané několik povstání, z nichž největší roku 383 př. n. l. utopila perská vojska v krvi. Definitivní osvobození z perské nadvlády přinesl až Alexandr Veliký. Když postupoval přes Foinikii a Palestinu do Egypta, postavil se mu na odpor pouze velitel pevnosti Gaza, po jejím dobytí se setkával už jen s obyvatelstvem, které ho vítalo. To, spolu s Alexandrovou válečnou pověstí, nejspíše vedlo k tomu, že perský místodržitel Mazakés mu vydal Egypt roku 332 př. n. l. bez boje. Kněží v memfidském chrámu boha Ptaha pak Alexandra korunovali podle starých tradic za krále a kněží Amonova chrámu v Sívě jej prohlásili za syna boha Amona. Stal se tak legitimním nástupcem faraónů. 

Alexandrovým příchodem začala pro Egypt nová kapitola. Ačkoli Egypťané přijali Alexandra přátelsky a kladný vztah si zachovali i k jeho nástupcům, nebyla to již kapitola čistě egyptská. Přesto, že noví vládcové respektovali egyptské tradice a vrátili Egyptu velmocenské postavení, byli to Řekové, resp. Makedonci a proměnili tuto prastarou zemi v součást helénistického světa. Do země proudili řečtí přistěhovalci a později také Římané, tito přistěhovalci postupně změnili etnickou i ekonomickou strukturu země. Dožívající egyptská kultura nevydržela konfrontaci s mladší a vyspělejší kulturou řeckou. Toto poslední období starověkého Egypta trvalo až do jeho dobytí Araby v letech 640 - 642. 

Alexandr byl znám jako zakladatel měst. Založil Alexandrii u Issu (dnešní Iskenderum v Turecku), Alexandrii Charax (na Tigridu), Alexandrii Níkai (v Indii), Alexandrii Areión (dn. Herát v Afganistánu) a mnohé jiné, roku 332 př. n. l. též Alexandrii v Egyptě, která se stala jeho nejznámějším městem. 

Před Alexandrem stála na půdě Alexandrie rybářská osada nepatrného významu. Alexandr tam připlul s malou flotilou z Memfisu, a to podle všeho už po své korunovaci, cestou do oázy Sívy.V jeho družině byl kromě vojevůdců, historiků, zeměpisců, filozofů i architekt Deinokratés, který se uplatnil již v Efesu, kde dostal za úkol vypracovat plán na obnovu Artemidina chrámu, dalšího ze starověkých divů světa. Na místě u ostrova Faros poznal Alexandr přirozeně chráněné přístaviště a přikázal Deinokratovi, aby zde postavil město. Pak odešel, aniž by tušil, že se sem za deset let vrátí ve zlatém sarkofágu. 

S výstavbou se začalo hned po Alexandrově odchodu a po Alexandrově smrti v Babylónu (13.června 323 př.n.l.) si jej zvolil za hlavní město své říše Alexandrův vojevůdce Ptolemaios. Strabón (64/63 př. n. l. - cca 21 n. l.), řecký historik a zeměpisec píše o obdivuhodné mnohaposchoďové věži, postavené z bílého kamene, která se jmenuje jako ostrov. Postavil ji Sóstratos z Knidu, Dexifanův syn, pro bezpečnost plavců. O vzhledu a výšce majáku se nezmiňuje, v jeho době již maják na Faru nad jiné stavby příliš nevynikal, byl napůl v troskách, jeho nejvyšší poschodí leželo v beztvárné mase kolem základů a měl jen provizorní dřevěnou střechu. Do tohoto stavu jej přivedl Caesar při boji proti Ptolemaiovi XIII., kdy mimo jiné byla zapálena Alexandrijská knihovna - největší knihovna starověku. 

Z výpočtů Flavia Josepha, autora Židovské války, židovského historika z prvního století, vyplývá, že maják měřil 180 metrů, někteří uvádějí číslo nižší. Každopádně z čistě praktického hlediska byl maják zbytečně moc vysoký, a to i s přihlédnutím na to, že světla starých majáků byla poměrně slabá. Ptolemaiovci ovšem postavili tento maják hlavně jako symbol velikosti jejich říše, jejich bohatství, jejich moci. A jako "světlo ve tmách" byl maják i symbolem tehdejší Alexandrie a jejího kulturního poslání v helénistickém světě. 

Podle Strabóna a pozdějšího Lúkiána, a zejména podle Plinia, měla čtvercový půdorys, jehož strany měřily 180 - 190 metrů. Z jeho středu vystupovala široká, asi 60 - 80 metrů vysoká čtverhranná věž, která se postupně zužovala, byla ukončena cimbuřím jako pevnost. Ze středu této věže vystupovala další, užší, pravděpodobně osmiboká věž, zakončená několikavrstvovou kamennou plošinou. Na této plošině stála okrouhlá sloupcová síň, na všechny strany otevřená, v níž se v noci zapalovala hranice dříví. Sloupy nesly vysokou pyramidovou věž, na jejímž vrcholku stála socha boha moře Poseidóna. 

Podle antických pramenů si stavba vyžádala obrovské náklady, není známo, jak dlouho stavba trvala a jaké techniky bylo použito. Pouze ze Strabónovy formulace, že Sóstratos byl Přítel králů, lze usoudit, že spadala do vlády dvou prvních Ptolemaiů. K dokončení majáku došlo někdy okolo roku 280 př. n. l., za vlády Ptolemaia II. Filadelfa. Mimochodem, Sóstratos byl projektantem a stavitelem "visuté promenády" na Knidu, nejspíše podle vzoru visutých zahrad bájné Semiramis. Připisuje se mu i to, že za bojů o Memfis odvedl prý vody Nilu tak, že umožnil dobýt, pravdivost této zprávy je ale neprokázána. V literatuře nacházíme o něm zmínku i jako o úspěšném diplomatovi, ale jediné, co po něm zbylo je jen deska s jeho jménem nalezená v Delfách. 

Starověké památky se v Alexandrii propadly do nenávratna. Zmizel Múseion, pravzor všech muzeí, Bibliotéka se sedmi sty tisíci svitků antických rukopisů, Velké divadlo, ptolemaiovské paláce, palác Caesarův, Antoniův, Séma - slavné pohřebiště králů i náhrobek Alexandra Velikého. Jedinou starověkou památku je tzv. Pompeiův sloup. Proč se tak nazývá, neví nikdo, neboť s Pompeiem nemá nic společného, nejspíše jej dal postavit císař Diocletianus roku 297 na paměť vítězství nad egyptským uzurpátorem Achillem. Navíc byl podle všeho původně jedním ze 400 sloupů, které tvořily vestibul a kolonádu Serapidova chrámu ze 3. století př. n. l. 

Když Arabové roku 642 dobyli Alexandrii, stále v ní bylo impozantní množství paláců, lázní, divadel a parků, i když měla za sebou vyplenění Peršany roku 619, zničení Židovské čtvrti z příkazu patriarchy Kyrilla (roku 615) a zpustošení celé řady chrámů a pomníků v důsledku protipohanských dekretů Theodosia I. a II. Po dobytí Araby význam Alexandrie jako přístavu klesl, stačilo 200 let a její rozloha i počet obyvatel klesly na polovinu. Po dobytí Turky roku 1517 již Alexandrie jenom chátrala. Její konečný úpadek přivodilo objevení námořní cesty na Východ kolem mysu Dobré naděje. Mrtvé přístavy zanesl písek a zbytky starověkých staveb se rozpadly. Roku 1798, když tam přistál Napoleon, měla Alexandrie okolo 7000 obyvatel. 

A osudy Sóstratova majáku? Za Claudia a Nerona byl obnoven, ve 4. století byl poškozen zemětřesením a oheň na jeho plošině navždy vyhasl. Arabům sloužil svou bílou barvou aspoň jako denní maják. Koncem 10. století jej postihlo další zemětřesení, zbyla z něho sotva čtvrtina. V polovině 13. století byl zbytečný i jako denní maják, pevnina se natolik přiblížila k ostrovu, že se ptolemaiovské přístavy změnily v pískoviště. Počátkem 14. století si jej začalo obyvatelstvo rozebírat jako stavební materiál, tak jako tomu bylo u mnoha dalších slavných staveb starověku, například u Colossea. Zemětřesení z roku 1326 jeho zkázu dovršilo. Do příchodu moderní doby se ostrov Faros spojil s pevninou a změnil severní linii svého pobřeží. Nakonec se archeologové shodli na tom, že stál na skalnatém výběžku dnešního poloostrova, pravděpodobně na místě nebo v bezprostřední blízkosti místa, kde si dal vybudovat koncem 15. století sultán Kaitbaj pevnost, na níž se ostatně použil stavební materiál z trosek majáku. 

Články o dalších antických divech světa naleznete zde.