Antický svět 

Již úvodem chci předeslat, že se tento článek nebude týkat starých dějin Židů, kterým bude vyhrazen speciální článek. Budu psát spíše o dějinách dnešní Palestiny v době od začátku římské okupace po její konec, i když samozřejmě je třeba zmínit i starší dějiny. Stejně tak se nebudu zabývat náboženskými směry, na které máme v Antice zvláštní rubriku. 

Judaea je asi od roku 1200 před n.l. územím osídleným převážně Židy. Ti svoji vlast nazývali eres Jisraél (Země Izraelova), ale běžnější název zněl Palestina. Ten měl od počátku osten namířený proti Židům, neboť řecké slovo Palaistiné je odvozeno od jména úhlavních nepřátel Židů, totiž Filištínů. Název Palestina poprvé použil pro jednu část Sýrie Hérodotos v pátém století před n.l. Římané tuto provincii pojmenovali Judaea podle názvu jižní části dnešního Izraele (a hlavního židovského kmene). Konečně po potlačení druhé židovské války roku 135 n.l. nahradili Římané název Judaea starým jménem Palaestina, aby dali najevo, že toto území už nepokládají za území Židů. 

Judaea je poměrně nepatrné území, které však leží na pomezí lokalit, které se stávaly v minulosti centry vyspělých říší. Země je z větší části hornatá a ne právě nejúrodnější; krajina má nezřídka pouštní rysy. Vyjímkou je pobřežní oblast u Středozemního moře a některá údolí, která poskytovala obyvatelům od pradávna dostatek obživy. Pěstovalo se obilí, olivy, víno a ovoce, pokud to samozřejmě podmínky dovolovaly. 

Styky s ostatními národy obstarávaly dvě velké cesty, jedna podél pobřeží, druhá východně od toku řeky Jordán. Spojení s mořem zajišťovala hlavně cesta Jeruzalémským úvalem. Samotné mořské pobřeží je v Palestině rovné a bez dobrého přístavu. Starověká přístaviště v Jaffě, Kaisareji a Dóru musela být proto chráněna umělými hrázemi. Jediný kvalitní (avšak malý) přírodní přístav ležel v zálivu u města Akkó. 

Palestina a tedy i Judaea patří do subtropického podnebí, avšak průměrné teploty se podle nadmořské výšky dosti liší. Nejvyšší jsou na nejnižším místě zemského povrchu u Mrtvého moře, naopak na vrcholcích až tisícimetrových hor teploty rozhodně subtropy nepřipomínaly. Podobné je to se srážkami - na hřebenech naprší ročně asi 1000 mm srážek (jako ve vlhčích oblastech Čech), v Jeruzalémě 600 mm (jako v Praze), na východní straně je takřka úplný dešťový stín. Problémy obyvatel těchto končin s vodou vyřešili až Římané díky své soustavě inženýrských děl - akvaduktů a cisteren. 

Uveďme se alespoň krátce do dějin Judeje před římským příchodem. Židé přišli na toto území v 13.století před n.l. a o 300 let později zde vytvořili silné království pod vedením králů Davida a Šalamouna. Po Šalamounově smrti se království rozdělilo na dvě části, které do roku 586 před n.l. podlehly útočníkům. Zemi postupně vládli Babyloňané, Peršané, Makedonci a Seleukovci. Ti byli sice při povstání Makabejských svrženi, ale na podzim roku 63 před n.l. vnikl do Judeje římský vojevůdce Pompeius a dobyl ji. 

Pompeius nepřipojil Judeu k Římu jako provincii, ale ponechal ji formální samostatnost a do čela územně okleštěného a rozděleného státu postavil velekněze Hyrkána. Když pak vypukla občanská válka, Hyrkánův správce Antipatros výrazně pomohl Caesarovi, když byl obležen v Alexandrii, za což obdržel jistá privilegia. Ta se pak přenesla i na jeho syny, z nichž nejznámější je Héródés. Caesar projevoval Židům přízeň i nadále - chránil je před útoky, vrátil jim přístav Jaffu a dovolil jim platit chrámovou daň 

Po Caesarově smrti se Judea dostala do rukou jeho vrahů, Cassius se pak Židům tvrdě mstil za jejich oblíbenost. Po jeho pádu se Judea spolu s celou Sýrií dostala do rukou parthského prince Pakora a Héródés musel uprchnout do Říma. Zde však získal pomoc a byl prohlášen králem své země, i když si své území musel nejdříve dobýt. To se mu po třech letech roku 37 před n.l. povedlo. 

Héródés byl velký vládce a velmi schopný muž, avšak ani on nedokázal z Judeje sejmout římskou moc. Snad se o to ani nepokoušel, protože jakýkoli boj o úplnou nezávislost by byl proti římskému kolosu předem ztracen, a tak se snažil alespoň co nejvíce upevnit svoji moc. Vycházel dobře s Antoniem, zato Kleopatra ho nesnášela. V druhé občanské válce zvítězivší Octavianus mu po svém vítězství v plné míře obnovil jeho moc. Héródés pak zbytek svého života prožil v klidu, i když ho stíhal chorobný strach o život, který zaplatilo mnoho příbuzných, včetně manželky a tří korunních princů, životem. Zemřel roku 4 před n.l. Zde je nutno poznamenat, že kvůli tomuto faktu je předem jasné, že náš letopočet nezačíná narozením Krista. To by Héródés musel chtít zabít malého Ježíše jako mrtvola ležící 5 let v zemi, což by byl jistě pozoruhodný případ pomsty ze záhrobí. 

Přestože Héródés opouštěl život jako vládce silného království, tím, že nevyřešil nástupnickou otázku, mu připravil rozpad. Někteří Židé, kteří Héródova nástupce Archeláa nenáviděli, žádali, aby Římané převzali zemi do přímé správy. Rok po panovníkově smrti vypuklo první velké povstání, které potlačil až správce Sýrie Varus, který nechal 2000 lidí ukřižovat. Je to tentýž Varus, který o 15 let později neslavně skončí u Teutoburgu. Další nepokoje vyvolalo římské sčítání lidu. Židé si nakonec vyžádali odchod Archeláa do vyhnanství. 

Rok 6 n.l. je pak pro zemi klíčovým. Tehdy přestala být římským protektorátem, o jehož správu se pod římským dohledem starali místní vládci, ale stala se přímou součástí římské říše, přesněji provincie Syria. Nejvyšším představitelem římské moci byl prokurátor, obyčejně jezdeckého stavu, který podléhal syrskému legátovi. Hlavním městem území již nebyl Jeruzalém, ale přímořská Kaisareia, kterou nechal za velkých nákladů vybudovat Héródés. 

Co se týče náboženství, byli Římané velmi tolerantní. Nenutili Židy k přísaze císaři, oddíly nepoužívaly v Jeruzalémě vojenské odznaky, aby Židy nedráždily atd. Ponechali Židům dokonce náboženskou samosprávu, přičemž velekněze jmenoval panovník z rodu Héróda, který stále formálně panoval. Židovská velká rada pak měla i nadále právo odsuzovat k smrti, ale trest zajišťoval římský prokurátor. 

Díky historickým dílům Josepha Flavia víme dokonce i něco málo o římských prokurátorech, i když často ne více než pouhá jména. Avšak jednoho z nich zná snad každý - římský prokurátor z let 33 - 37 n.l. Pontius Pilatus vstoupil tak trochu nevědomky do dějin tím, že nechal ukřižovat Krista. Pilatus byl ve skutečnosti velmi činorodý a schopný muž, který však své představy prosazoval na Židy příliš netaktně, a tak docházelo k občasným náboženským rozporům, které byly a jsou pro celou oblast dosti typické. Pilatus vedl zemi v době všeobecné nespokojenosti, kde zemí bloudily stovky proroků, kteří hlásali brzký příchod Mesiáše. Proti takovým Pilatus tvrdě zakročoval - potlačil hnutí Galilejce Júdy, vystoupil proti Samaritánům. A už nikdy asi nezjistíme, jaký měl ve skutečnosti podíl na smrti Ježíše Krista, kterého však odsoudila židovská velká rada jako rouhače. 

Posledním velkým panovníkem Židů se stal Héródés Agrippa I., který z římského pověření vládl stejnému území jako dávný král David a v podstatě odsunul prokurátory do pozadí. Agrippa se těšil v Římě velké přízni a stal se dokonce konzulem, což mělo velkou společenskou hodnotu. Přitom byl Agrippa pravověrný Žid, který se snažil prosadit více nezávislosti pro svoji zemi, ale v tom neuspěl a roku 44 n.l. po sedmi letech vlády zemřel. Byl poslední velkou osobností na trůně - po něm už Židům odbíjely poslední roky jisté samosprávy... 

Po smrti Héróda Agrippy se stal prvním prokurátorem Cuspius Fadus. Jeho nástupce Tiberius Alexander byl sice původně Žid, ale zcela se od své rodné víry odvrátil a Židy tvrdě potíral. Ventidius Cumanus zažil další velké nepokoje, když proti sobě vystoupili Galilejci a Samaritáni. Římský velitel Celerus, který stranil Samaritánům, byl popraven, ale Židé si u císaře Claudia vyžádali změnu Cumana a novým prokurátorem se stal Marcus Antonius Felix. Jeho bratr měl značný vliv na dvoře, což Židé považovali za dobrou kvalifikaci pro post římského zástupce v zemi, ale zmýlili se. Felix dovolil růst radikálních vrstev, které v zájmu mocenského boje klidně vraždily, a sám se s nimi také spojoval. Jeho nástupce Porcius Festus se stal známým díky tomu, že ochránil apoštola Pavla. 

V té době se však situace v Judeji přiostřovala. Dlouholetá vláda prokurátorů, která znamenala daňový útisk a růst sociálních rozdílů, se u většiny Židů nesetkala s kladným ohlasem. Již nástupce Festa Lucceius Albinus musel potlačit odpor ze strany Židů, ale svou krutostí ho spíše ještě zvýšil. Další prokurátoři schopnostmi právě nevynikali a v intencích Neronovy doby se snažili spíše nahrabat si. Poslední z nich, Gessius Florus, nepotlačoval ani spory ve své sídelní Kaisareji, a když Židé uspořádali demonstraci v Jeruzalémě, vyslal na ně vojsko. Židům došla trpělivost a začala jejich vzpoura, která je známá jako První válka židovská. 

Válka vypukla židovským napadením římských posádek u Jeruzaléma. Nebyla vyhlášena formálně a Židé byli už od samotného počátku značně rozděleni. Radikálové obsadili jeruzalémský Chrám, zatímco lidé volní ke smíru ovládali jeruzalémské Horní město. Po neúspěchu svých snah o smír opustili město. 

Přes tuto nesvornost dosáhli Židé značných úspěchů. Vojenský velitel Cestius Gallus se musel uchýlit do Antipatridy nedaleko moře. Povstalci sestavili novou správu a určili velitele pro jednotlivé oblasti, z nichž nejznámější je pozdější kronikář těchto událostí, Josephus Flavius, který měl bránit Galileu. I tento muž byl radikály obviněn z nedostatku přesvědčení a formálně sesazen, ale své velitelské pravomoci si uchoval. 

Nero se samozřejmě rozhodl povstání potlačit. Velitelem celé operace jmenoval z Británie povolaného vojevůdce Tita Flavia Vespasiana. Je těžké rozhodnout, zda to bylo kvůli jeho schopnostem nebo kvůli tomu, že ho nepokládali za schopného ujmout se císařského purpuru. Každopádně Vespasianus zahájil postup celou zemí, přičemž se vyhýbal jen Jeruzalému, kde proti sobě bojovali radikálové. Dobyl Samařsko, Galileu, okolí Mrtvého moře a pronikl až do Idumeje. V té době docházelo v římské říši ke krizi, která nakonec Vespasianovi vynesla císařský titul. Vojskům, která se po pacifikaci venkova vydala obléhat Jeruzalém, tak velel jeho syn Titus. 

(o obléhání Jeruzaléma si můžete přečíst více v samostatném článku zde) 

Jeruzalém si po tvrdém boji rozdělili radikálové tak, že město bránili tři velitelé, kteří se navzájem nesnášeli, a tato okolnost určitě přispěla k pádu Jeruzaléma do rukou Římanů. Titus se svými legiemi vybudoval kolem města val a pak postupně vytlačoval povstalce z jednotlivých částí města. V průběhu pomalého římského postupu shořel jeruzalémský Chrám a dodnes nebyl obnoven. Za několik týdnů padlo i celé město. Do zajetí se dostali i dva ze tří hlavních vůdců, Jan z Gischal a Šimon bar Gjórá. Římané vítězství velkolepě oslavili - zajatci byli prodáni do otroctví nebo posláni do arén, Jan z Gischal byl uvězněn a Šimon popraven. 

Pád Jeruzaléma sice formálně celou válku ukončil, ale Židé se v té době stále ještě bránili ve třech pevnostech. Hérodeión, Machairús a v dubnu 74 po dlouhém obléhání i Masada však nakonec padly. V případě Masady zvolili obránci dobrovolnou smrt před zajetím. Tak skončila válka, o které Josephus Flavius napsal: "Válka Židů proti Římanům byla největší netoliko ze všech válek současných, nýbrž skoro ze všech, o nichž jsme se doslechli..." 

Během války přišlo o život velké množství Židů, jejich počet šel do statisíců. Celkové postavení Židů, kteří prý tvořili snad osminu obyvatelstva říše, se velmi významně zhoršilo. Navíc se v důsledku války od sebe oddělilo mnoho dříve téměř jednotných židovských směrů. A konečně Židé ztratili jakoukoli veřejnou podporu na prosazování svých cílů. Nyní byli příslušníky poraženého a vzpurného národa, který v Římě budil antipatie. Kvůli nim se císař Titus nemohl oženit se svoji láskou, židovskou princeznou Bereniké. 

Po potlačení povstání se konečně Judea správně oddělila od Sýrie a od roku 74 n.l. tak vzniká provincie, o které je celý tento článek - Judaea. Spravovali ji prokurátoři jmenovaní přímo císařem. Mezi nimi patrně nebyly žádné výrazné osobnosti, byť jsou naše materiály pro tuto dobu v Judeji dost nespolehlivé a kusé. Zdá se, že za Vespasiana a jeho synů Tita a Domitiana postupovala říše proti Židům v Palestině i jinde dost ostře. Museli platit zvláštní daň; když se pokoušeli platbě zabránit tím, že zapřeli víru, mohl je někdo udat a byl odměněn. Tento zlořád odstranil až Nerva. 

Za Traiana a Hadriana začali Židé opět zvedat hlavu. Částečně zavinili ústup z čerstvě dobytých zemí v Mezopotámii, neboť vešli do vzpoury. V Judeji ji likvidoval Lusius Quietus. Nezachovaly se sice podrobnosti, ale v židovském podání je pojem válka Quietova něčím hrůzným, takže si zřejmě počínal dost nemilosrdně. Hadrianus sice vedl v základu mírovou politiku a celkově vládl moudře, ale u Židů narazil a započal to, co nazýváme Druhou válkou židovskou. 

Hadrianus totiž nařídil, že na troskách Jeruzaléma má být postaven vojenský tábor pro X.legii a v rozvalinách Chrámu nechal vztyčit svoji sochu. Pak roku 130 n.l. císař rozhodl, že zde postaví římské město, které ponese jméno jeho rodu a přízvisko hlavního římského boha - Aelia Capitolina, a na místě Chrámu postaví Diův chrám. Židé se rozhodli, že tomu zabrání i za cenu obrovských obětí. 

Povstání vypuklo roku 132 n.l. a Židé byli asi mnohem jednotnější než za války první. Vůdcem vzpoury celé provincie se stal Šimon Bar Kochba (Syn Hvězdy). Římané patrně povstání vůbec nečekali, a proto měli povstalci od počátku velký úspěch. Židé osvobodili velkou část Júdska s Jeruzalémem a zavedli tam místní správu. Bar Kochba začal jako vládce Židů vybírat poplatky, které dřív padaly do měšců Římanů. O průběhu bojů nám toho žádný dějepisec mnoho neříká, a tak musíme chvílemi spekulovat. Římané přiznávají Židům velké úspěchy včetně zničení jedné legie. Pak se ale karta obrátila. 

Do Judeje putoval jeden z nejlepších římských vojevůdců Sextus Iulius Severus. Ten vyhnal Židy z Jeruzaléma, pak z většiny země a poslední vzbouřence oblehl v pevnosti Béttér. Tam byl podle tradice zabit i vůdce vzpoury Bar Kochba, kterého pak přejmenovali na Bar Kozbu (Syna Lži). Římané utrpěli v průběhu války velmi těžké ztráty, čemuž napovídá i to, že ve zprávě o konci boje není obvyklá věta, že se vojsku daří dobře. Ještě mnohem větší ztráty však utrpěli Židé. Podle Dióna Cassia bylo zničeno 50 pevností a 985 sídel a zahynulo 580 000 osob. Na místě Jeruzaléma skutečně vyrostlo město Aelia Capitolina. Dosavadní jméno provincie Provincia Judaea bylo nahrazeno názvem novým, který v ničem nepřipomínal Židy - Syria Palaestina. Po druhé židovské válce už Římané zakročili i proti židovskému náboženství. Bylo jim zakázáno vyučovat Zákon a provádět obřízku. 

Postavení Židů se začalo pomalu zlepšovat už za Antonina Pia, kdy již přísné zákazy nebyly tak důsledně dodržovány. Židé sice na konci jeho vlády opět povstali, ale vzpoura byla potlačena v zárodku. Židé pak (nebo již předtím, to nevíme) ztratili část své moci v soudnictví. Po divokých a krvavých vzpourách se těžiště židovského osídlení přesunulo do Galileje, zatímco na jihu byli nyní Židé v menšině. 

Země byla zpustošena a to velmi nepříznivě ovlivnilo životní úroveň obyvatel. Marcus Aurelius byl při své návštěvě udiven špínou a hlučností židovských osad a řekl prý, že Židé jsou v tomto ohledu horší než Markomané, Sarmati a Kvádové. Úpadek země pak také způsobil to, že o ní máme méně zpráv. Septimius Severus nechal v Samaří zřídit kolonii pro veterány, kteří pak tvořili v Judeji milici. 

Císař Caracalla, který měl v mládí židovského přítele, zajistil Židům růst. V Palestině se opět setkáváme s krásně zdobenými synagogami, často s hellénskými symboly. Alexander Severus vládnoucí v letech 222 - 235 pak byl nazýván představeným synagogy pro svůj vřelý vztah k židovství. Za jeho vlády se židovské centrum znovu přesunulo, tentokrát do města Tiberias, které leží na břehu Genezaretského jezera. 

Poté stopa po událostech v Palestině mizí za zmatků v říši. Diocletianus roku 286 navštívil provincii a hlavní centrum Židů Tiberias. K jeho poctě pak založili na jižním palestinském pobřeží město Diocletianopolis. Je zajímavé, že ještě v té době se Židé vůbec nemohli dostat do Jeruzaléma. V té době navíc křesťanství ukončovalo své vítězné tažení zaměřené na to, aby se stalo státním náboženstvím a společně s tím upadal význam Židů - a také provincie Palaestina. Konstantin Veliký pak uznal křesťanství i židovství za povolená náboženství, ale na konci života začal Židy pronásledovat. Židé například nesměli vlastnit otroky, což byla velká rána. 

Není divu, že tato politika vedla k opětovným rozbrojům. Roku 351 galilejští Židé povstali a přemohli posádku v hlavním městě Galileje, které se od Diocletianovy doby jmenovalo Diokaisareia. Římská reakce však tentokrát byla rychlá a centra rebelie obsadila armáda; několik tisíc Židů padlo. Tato akce však neměla pro dějiny žádný velký význam. Pravděpodobně s ní nesouviselo ani to, že se roku 358 stala jižní část provincie Syria Palaestina novou provincií Palaestina Salutaris. Desátá legie, která měla od dob Hadriana sídlo v Jeruzalémě, byla odvelena k Rudému moři. V Palestině se pak začalo usazovat velké množství křesťanů, kteří chtěli více poznat kolébku křesťanství a hojně se zde usazovali. 

Císař Iulianus Apostata vytvářel pro nekřesťanské složky říše dobré podmínky a Židé nebyli vyjímkou. Císař slíbil znovu vystavět jeruzalémský Chrám a obnovit Jeruzalém jako židovské město, ale padl příliš brzo, než aby stihl v tomto směru cokoli udělat. Po jeho smrti se vše vrátilo do starých kolejí. 

Když se říše roku 395 definitivně rozdělila, znamenalo to pro palestinské Židy špatnou zprávu. Konstantinopolis totiž tvrdě prosazovala státní křesťanství a represálie na východě byly mnohem silnější než na západě. Arcadius zakázal konání sbírek ve prospěch patriarchy v Palestině a nařídil posílat je do státní pokladny. Židé nesměli stavět nové synagogy, ale museli jen udržovat staré. Roku 429 pak byl zrušen titul židovského patriarchy, čímž významně poklesl význam provincie. Na druhou stranu v té době již v Palestině žili převážně křesťané, kterým císařovna Eudocia vytvořila podmínky pro vznik vlastního jeruzalémského biskupství. 

Přeskočme nyní zcela nepodstatný vývoj v šestém století, kdy byly Židům odnímány svobody, které získávali křesťané, a dostaňme se přímo ke konci této byzantské provincie. Od roku 608 se do Palestiny stále častěji dostávali Peršané. Král Chosrau II. 20.května 614 dobyl Řeky bráněný Jeruzalém a slíbil Židům jisté výhody. O tři roky je ale odsunul do role pronásledovaných a vyhnal je z Jeruzaléma. Byzantinci pak zahájili účinný protiútok a do roku 629 museli Peršané provincii vyklidit. 

Oslabení Byzance i Persie využila nová mocnost, Arabové. Ti již byli sjednoceni pod islámem a jejich nápor byl dobře promyšlený. Ve třicátých letech se několikrát pokusili prolomit do Palestiny a podařilo se jim to, byť z počátku neměli odvahu obléhat opevněná města. Roku 636 však došlo k osudné bitvě u Jarmuku na východním přítoku Jordánu, kde Arabové rozdrtili byzantská vojska. Od té doby začali Arabové postupně zemi obsazovat, roku 638 získali bez boje Jeruzalém a o rok později provincie navždy zanikla.