13. 4. 2015
Pannonia
Pannonia, oblast maďarské podunajské roviny, byla jednou z ústředních provincií celé říše. Přirozené migrační trasy sem často přihrály hordy nepřátel a pasovali se odsud také někteří císařové či uzurpátoři.
Římská provincie Pannonia zahrnovala v době svého trvání větší část dnešní maďarské nížiny, východní Rakousko a část bývalé Jugoslávie. Předchůdci Římanů v této oblasti byli Keltové halštatské kultury na severu a Ilyrové na jihu země. Někdy v pátém nebo čtvrtém století před n.l. převzali Keltové kontrolu nad většinou území pozdější Pannonie, snad díky svému umění ve zpracování železa a ražbě stříbrných mincí. V prvním století před n.l. už v Pannonii existovala první sídliště městského typu (oppida), která byla sídly moci, obchodu a řemesel. Nejvýznamnějším pak bylo město kmene Eravisciů Akvinkum (Hojná voda), pozdější římské sídlo (Aquincum). Přesto, že oppid bychom asi našli více, můžeme směle prohlásit, že konec pravěku přišel v Pannonii až společně s příchodem římských legií.
Římané se o nížinatou a úrodnou oblast u Dunaje začali zajímat zhruba na konci třetího století před n.l. Roku 156 před n.l. již došlo k prvnímu pokusu o připojení Pannonie pod římskou republiku, ale ten byl odražen. Roku 119 před n.l. se však Římanům podrobil mocný kmen Dalmatinců a konečně po dlouhých a krvavých bojích roku 35 před n.l. i Pannonci. Roku 11 před n.l. již vedla po břehu Dunaje pevná hranice Augustova impéria, o což se zasloužil kromě císaře také jeho vojevůdce Agrippa. Poslední pokus o znovuzískání nezávislosti porazil v tříleté válce roku 9 n.l. vojevůdce a pozdější císař Tiberius. Po vítězství legií pak byla v západní polovině Karpatské kotliny zřízena nová římská provincie Pannonia. Východní část kotliny zabralo už dříve silné dácké království, které o sto let později vyvrátil až císař Traianus a nechal zde vzniknout další z podunajských provincií, Dacii.
Strategický význam provincie při obraně proti barbarským vpádům ji předurčil k tomu, že byla domovem pro tři až čtyři římské legie. Vedle této pravidelné armády mohli místodržící postavit do boje i místní dobrovolníky, takže říše mohla v Pannonii počítat asi se 40 000 vojáky. Na území byly pro tyto jednotky vybudovány četné vojenské tábory a pevnosti, které daly základ pozdějším městům.
Města v Pannonii obyčejně nenavazovala na dřívější primitivní osídlení a Římané je zakládali na zelené louce. Měla stejné hlavní znaky jako jiná římská města, tedy šachovnicový půdorys, mohutné kamenné veřejné stavby atd. Prvními osadníky byli veteráni, později se k nim přidávali i kolonisté z jiných oblastí a místní urozené obyvatelstvo. Nejrozvinutějšími městy v Pannonii byla sídla jako Aquincum (správní centrum provincie na místě dnešní severozápadní Budapeště), Savaria (Szombathely), Scarabantie (Šoproň), Arrabona (Győr), Gorsium (Tác) a Sopianae (Pécs).
Spolu s městy došlo i k rozvoji silnic, které navazovaly na prastarou jantarovou stezku, která vedla od Baltu přes Pannonii do Itálie. Silnice a kamenné mosty pak sloužily ještě dlouho po pádu říše jejich stavitelů, práce Římanů dokonce poskytovala jakýsi urbanizační a komunikační základ uherskému středověku. Některé římské stavby se pak v podstatě nepřetržitě užívaly až do 18.století.
Vraťme se k dějinám provincie. Pannonie celkem nerušeně užívala výhod Pax Romana až do markomanských válek za Marca Aurelia. Po nich se stala Pannonie líhní římských císařů. Jako první tuto řadu zahájil Septimius Severus, kterého právě vojáci z podunajské provincie provolali císařem. Za jeho nástupců, o nichž píšu podrobněji v kapitole Rozklad a zotavení, přebrala Pannonie prim ve velikosti armády v provincii v celé říši a pretendenti purpuru přicházeli nejčastěji odsud - byl to mimo jiné Decius, Aemilianus, Claudius Gothicus a Aurelianus. Později se však Pannonie dostala do velkých problémů s pronikajícími barbary ze severu a východu. Už roku 270 n.l. se o dobytí Aquinca neúspěšně pokusili Vandalové a barbarských nájezdů mělo stále přibývat.
To nakonec vedlo k pádu římské říše. Přes Balkán se převalili Vizigóti, od Porýní postupovali Vandalové, Frankové a další kmeny. Římská říše už neměla sil vzdorovat, a tak se ti nejpřednější pannonští občané vydávali na cestu do centrálních oblastí říše. Útoky barbarů pak vyvrcholily vpádem Hunů z východu, jichž se právě Pannonie poměrně blízce dotýká.
Hunům jsme na Antice pochopitelně věnovali zvláštní, velmi rozsáhlý a kvalitní článek, mohu-li tedy kolegu Tůmu pochválit. Zopakuji tedy pouze základní fakta. Hunové pocházeli ze střední Asie a měli bezpochyby mongoloidní rysy. Roku 375 překročili tito polonomádi Volhu, zahnali odtud Alany a postupovali dále na západ. U břehů Černého moře zničili říše Ostrogótů a pak vyhnali z Dacie Vizigóty. V následujících desetiletích pak upevnili svoji nadvládu nad mnohými kmeny, z nichž většinu donutili ke "spojenectví". Hlavní centrum jejich moci leželo ve Velké nížině za Karpatami a není tedy divu, že s příchodem Hunů už musíme počítat zbývající léta trvání římské provincie Pannonie na pouhé roky. Definitivní konec římské moci v Pannonii přišel i přes snahu skvělého vojevůdce Aëtia roku 441 n.l. Kdysi kvetoucí města byla obrácena v popel a hunský vládce Attila (tehdy ještě vládnoucí spolu s bratrem) se právě z Pannonie mohl vydat na svoji cestu k dobytí západní Evropy, která však skončila těžkou porážkou na Katalaunském poli. Přes tento fakt se však už nikdy nestala Pannonie římskou provincií.
Co zanechali Římané v Pannonii? Vedle již zmíněných užitných staveb, který přetrvaly věky, je to převážně tradice maďarského vinařství a sadařství. První vinice založili Římané v oblasti Sopianae (místní mikroklima se sopečnou půdou patří k ojedinělým v Evropě) a na návrších severně od Balatonu. Rovněž křesťanství s sebou přivezli Římané, ač je zajímavé, že se poněkud neujalo a ještě ve třetím století nevíme o žádné významné křesťanské komunitě na území provincie. Zdá se, že křesťané se začali vzmáhat teprve za vlády Konstantina Velikého, který křesťanství protěžoval. V Sopinae a Savarii byla vykopána velká pohřebiště a v provincii a určitostí fungovalo několik diecézí. Ostatně třeba svatý Martin, patron Francie, žil poměrně dlouho v Pannonii, než se odebral do Galie. Stejně jako tomu bylo u římské moci však s příchodem barbarů (většinou ariánů) místní farní síť značně zchátrala.