Antický svět 

Řecké písmo je základem většiny psaných forem jazyka, které dnes používáme v Evropě a vlastně i ve velké části světa. Právě přes řečtinu a pozdější latinu se totiž do Evropy rozšířila znalost relativně podobné formy psaného jazyka. V tomto článku se chceme trochu ponořit do historie tohoto písma, řecké alfabety. 

Odpověď na původ alfabety můžeme hledat už v bájích starého Řecka. Podle jedné z pověstí této doby přinesl hláskové písmo do Řecka syn fénického krále a zakladatel Théb Kadmos. Na tomto příkladu si můžeme ukázat, že ne vždy jsou báje jen výmysly, ale často obsahují pravdivé jádro. Ve skutečnosti pochopitelně neznáme totožnost člověka, který zanesl někdy v osmém nebo devátém století před n.l. do Řecka písmo, ale semitský původ tohoto písma je nesporný. 

Usazujeme tak z hlavně ze značné podobnosti jmen hlásek (vedle dalších znaků, o kterých budu psát níže). Jako příklad si můžeme uvést první písmena řecké abecedy ve srovnání s fénickou podobou hlásky. Tedy alfa je fénicky aleph, beta se rovná výrazu beth, gimel pak písmenu gamma a daleth deltě. Podobně bychom mohli pokračovat. Ve psané formě by nás určitě rychle zarazila prakticky stejná podoba osmi písmen. Rovněž pořadí písmen je identické. A posledním důkazem stejného základu obou písem je stejná orientace psaní na nejstarších památkách. Na rozdíl ode dneška totiž psali archaičtí Řekové zprava doleva, o čemž se můžeme přesvědčit třeba na dipylské váze. 

Řecká alfabeta se již asi století po svém uvedení v Řecku dočkala prvních místních změn. Od sedmého století Řekové opouštějí způsob psaní zprava doleva a nahrazují ho stylem, který se nazývá oslí orání. Ten spočívá v tom, že písař psal první řádek zprava doleva, načež v druhém řádku přešel na psaní zleva doprava a tak dále. 

Kolem roku 500 před n.l. pak už můžeme mluvit o skutečně normované řečtině. Bylo konečně zavedeno dnes zcela normální psaní zleva doprava. Vedle toho Řekové vymysleli svému písmu samohlásky, které jejich fénický pravzor postrádá. Jejich názvy pak Řekové opět převzali z názvů fénických písmen, která se v Řecku nepoužívala (jako je třeba už zmíněná alfa). "Originálně řecké" jsou pak souhláskové páry fí - φ, chí - χ a psí - ψ. 

Co se týče počtu písmen, i ten se kolem roku 500 před n.l. ustálil. Dříve řeckou alfabetu tvořilo 26 písmen. Nyní zmizela písmena digamma a koppa, čímž se vytvořila klasická řecká alfabeta čítající 24 písmen, kterou můžete vidět v doprovodném obrázku. 

Hovoříme-li o klasické řecké abecedě, je třeba dodat, že i řečtina tvořila celou řadu dialektů a tedy i psaných forem. Podobně tomu bylo i s tvary písmen, které dělíme na dvě základní podsložky - východní písmo neboli iónské a západní písmo neboli dórské. Díky vlivu Athén v umělecké oblasti se však iónská varianta prosadila více a roku 403 před n.l. ji dokonce prohlásili úřední formou. Ještě později, ve třetím století před n.l., vzniká takzvané unciální písmo. To je poněkud zaoblené a přes svoji archaičnost se s ním můžeme setkat i dnes. Snad poslední vážnou změnou řečtiny, která už časově ani nespadá do antiky, je vytvoření rozdílů mezi velkými a malými písmeny, ke kterému došlo až v 9.století n.l. 

Řecké písmo se udrželo v oblasti Byzantské říše a vyšli z něj i dvě hlavní vývojové větve: východní (hlaholice - kterou odvodil Konstantin a cyrilice, z níž se pak vyvinula azbuka) a západní větev, ze které se hlavně díky Etruskům vyvinulo ve starověkém Římě latinské písmo, tzv. latinka. První památky psané latinkou pocházejí ze 6.stol.př.n.l. Toto písmo převzaly skoro všechny národy Evropy, některé si je později doplnili diakritickými rozlišovacími znaky.