Sběratelství v antickém Římě


Sběratelství kuriozit, uměleckých děl a památných předmětů patří k velmi starým kulturním jevům. Již lidé starší doby kamenné projevovali smysl pro kuriózní předměty (přírodniny...), k dalším příkladům můžeme dojít i ve starověku (Aššurbanipalova sbírka uměleckých děl ze starších dob v Ninive v 7.stol. př. n. l. atd.).

Až na některé výjimky se soustavnější obecný zájem o počátky lidstva a kultury zřetelněji projevoval až v řecké filozofii. Počátky sběratelství pak sahají do helénistické a zejména do římské doby. Umělecké sbírky byly v antickém světě většinou buď součástí chrámových pokladnic (sbírky starožitností mají své předchůdce v zasvěcovacích částech chrámů, kde byly po dlouhá staletí soustředěny rozsáhlé sbírky zasvěcovacích darů), nebo sloužily k výzdobě chrámů či obydlí bohatých. Památky bývaly vystavovány i na ulicích, v lázních a knihovnách.

Sbírky pocházely většinou z dobytých a ovládnutých provincií, předměty jako trofeje vozili do Říma z Hellady všichni římští imperátoři (umělecká díla, šperky, zajímavosti, literatura). Kromě tohoto způsobu se umělecká díla získávala při různých aukcích, kde sběratelé mohli koupit dovezené předměty (získané např. prokopávání starých hrobů v Korintu). Do Říma se takovým způsobem dostalo například velké množství řeckých váz. Některé předměty byly příliš drahé, a proto vznikaly kopistické dílny, které buď zhotovovaly přesné kopie, nebo také zmenšeniny.

Oblíbeným předmětem sběratelství v antickém Římě byly rozličné kameny a perly. Ty byly velmi ceněny a představovaly symbol bohatství a společenského postavení svého majitele. Známým sběratelem perel byl Caesar. Perly (drahokamy) bývaly zdobené rytinou - pokud je obraz pod úrovní povrchu, nazýváme je gemmy (lat. Pupen, též drahokam, zvláště vybroušený). Pokud je naopak obraz vypouklý jako na reliéfu, užívá se název kamej. 

Do kategorie sběratelství se dále řadí i sbírky knih. První soukromou knihovnu si v Římě pořídil konzul Aemilius Paulus ve 2.století př. n. l. Vybudovat velkou veřejnou knihovnu plánoval již Caesar, povedlo se to však až Asiniovi Polliovi.

Další veřejné knihovny zřídil AugustusTiberiusVespasianus a Traianus. Některé knihovny v Římě byly součástí lázní. Jediná zachovaná knihovna byla nalezena ve ville Pisonů v Herculaneu. Obsahovala asi 2.000 svitků, převážně řeckých papyrů filozofického zaměření.

Sbírka mincí Svým způsobem byla sbírkou starožitností i výtvarná výzdoba ulic a náměstí císařského Říma. V 1. polovině 4. století n.l. zde bylo napočítáno 3785 bronzových soch. Sochy zdobily všechny veřejné budovy a chrámy v Římě. Nebyly však zdaleka jen dílem domácích umělců. Z větší části byly naopak vojenskou kořistí. Nejvíce se loupilo v Řecku. Sulla dal například v Římě přebudovat chrám Jupitera Kapitolského a ozdobil jej sloupy, které jeho vojáci dopravili z Athén. Již republikánské armády Říma přivlekly z Řecka a Malé Asie spoustu děl vynikajících řeckých mistrů. Samotní římští umělci je ani nezkoušeli napodobovat, neboť je považovali za nedostižné vzory. Pro římského aristokrata byla umělecká činnost s výjimkou literární tvorby a rétoriky nedůstojným zaměstnáním - pouhým řemeslem. Tento přezíravý postoj k umělecké tvorbě se v císařské době, která si potrpěla na pompéznost a nádheru, začal měnit. A příkladem šli samotní císaři, sběratelství se stávalo módou zejména v době počátků císařství. V té době vznikly první velké sbírky starožitností a při jejich tvorbě byli zaměstnáni i profesionální hledači hrobů.

Podle díla Gaia Suetonia Tranquillia Životopisy dvanácti císařů si například Caesar "jako édil dal vyzdobiti komitium, forum a baziliky a kromě toho Kapitólium prozatímně vybudovanými sloupořadími; v nich měla být při nadbytku předmětů vystavena alespoň část slavnostní výstroje". Dále se dozvídáme, že "chtěl otevřít pro veřejnost co možná největší knihovny řecké i latinské..." a "jak zaznamenali mnozí spisovatelé, měl nesmírné zalíbení v nádheře a lesku (...) Do Británie prý zamířil z naděje na perly. Když porovnával jejich velikost, vlastoručně je prý někdy odvažoval. Vždycky s neobyčejnou vášnivostí prý nakupoval drahé kameny, tepaná díla, sochy a obrazy staré práce".

Augustus zase "svatyni Apollinovu dal zbudovat v té části domu na Palátínu, která byla zasažena bleskem a kde ji podle výkladů haruspiků sám bůh přál míti. Přidal k ní sloupořadí s latinskou a řeckou knihovnou (...) Svatyně rozpadlé starobylostí nebo strávené požárem dal obnovit a spolu s jinými chrámy je vyzdobil přebohatými dary. Jenom do chrámového pokladu Jova Kapitólského dal při jediném obdarování svézti šestnáct tisíc liber zlata a drahé kameny a perly v ceně padesáti tisíc sestertiů". Na druhé straně ovšem Augustus "po smrti Lepidově...dal odevšad shromáždit veškeré prorocké knihy řecké i latinské, které obecně kolovaly...a všecky je dal spálit s výjimkou knih Sibylských, jež jediné uchoval...a uložil ve dvou pozlacených schránkách pod podstavcem sochy Apollina Palátínského" a dále "stříbrné sochy, které mu kdysi byly postaveny, dal vesměs roztavit, pořídil za ně zlaté třínožky a ty věnoval Apollinovi Palátínskému".

Dále se dozvídáme, že Tiberius "rozmanité své ložnice dal vyzdobit obrazy a sochami nejlascivnějších námětů malířských a plastických a vybavit knihami Elefantidinými..." , nebo že Nero "z četných chrámů dal dovézt votivní dary a rozlít sochy zhotovené ze zlata nebo ze stříbra...".

Zájem císařů o sběratelskou činnost je známý. Motivací jim byla jak vlastní sběratelská vášeň, tak i snaha o reprezentaci svého společenského postavení. Šířil se mezi nimy i tzv. fenomém rodných domků, tj. udržovaných a vyzdobených (mnohými sbírkami uměleckých předmětů) statků, kde trávili své dětství. Jednotliví panovníci také sbírali památky na své vzory (např. Caracalla měl část Alexandrovy zbroje apod.)

Mezi nejznámější císaře-sběratele patřili: 
-Caesar, který kromě již míněné vášně pro perly sbíral také umělecká díla (korintské vázy). 
-Augustus. V jeho portiku v Římě byly stovky soch, zajímal se i o sbírky přírodnin. Podle Suetonia měl ve své vile na ostrově Capri a snad i na jiných sídlech "věci znamenité stářím a vzácností", mimo jiné i sbírku kostí, oblud a šered. 
-Tiberius měl např. sbírku pornografického výtvarného i literárního umění (bývá nazývána první tématickou sbírkou v Evropě vůbec). 
-Nero, když vyplenil Delfskou věštírnu, našel tam na 3500 uměleckých děl. 

Kromě císařů se ovšem sběratelstvím zaobírali i další známé osobnosti antického Říma: 
-Gaius Veres proslul svou sbírkou, kterou získal rabováním veřejných prostranství, chrámů a soukromého majetku na Sicílii, kde byl správcem. 
-Pompeius věnoval Kapitolu slavnou Mithridatovu sbírku gemm. 
-Germanicus byl podle Tacita nadšen pro staroegyptské památky
-Seneca - vyhlášená byla jeho sbírka vyřezávaných a vykládaných stolků z citrusového dřeva. 
-Lucius L.Lucullus proslul sbírkou soch a knih. 
-G. Cornelius Sulla - získal sbírku z vypleněných Athén (Aristotelovy knihy - do Athén se knihovna dostala z Malé Asie, kde byla schována před sbírkuchtivými pergamskými králi. Sulla ji přesunul do Říma, kde byla zkatalogizována a později byla přemístěna do Alexandrie). 

Samozřejmě možnosti sběratelství byly závislé na bohatství a společenské prestiži dané osoby. Jedním z míst, kde se nejmarkantněji projevovaly majetkové rozdíly, byly ubytovací prostory. Na jedné straně existovaly přepychové paláce a komfortní vily urozených a na straně druhé to byly temné nájemné byty. Za vojenských výprav přišli důstojníci a vojáci do styku s Orientem hovícím si v pohodlí a přepychu. Našli zde tak inspiraci i pro své obydlí v Římě. Domů se pak vraceli bohatší o peníze, zkušenosti, ale také o množství uměleckých předmětů a bytových zařízení.

Zvláštní částí římského domu (domus) byl v átriu umístěný oltář domácích bůžků. Vznešení rodiny se slavnou minulostí tam do vitrín ukládali i voskové figuríny svých předků. Ani v jednom paláci nebo panském domě nechyběli mramorové nebo bronzové podobizny řeckých a římských velikánů, sochy bohů, zvířat a nadskutečných bytostí. Růst přepychu si vyžádal i větší nároky na bytové vybavení, oblíbené byly zejména luxusní a drahé stoly.M. Agrippa toto počínání veřejně odsoudil a naléhal, aby umělecké předměty převzal do vlastnictví stát a zpřístupnil je veřejnosti.

Římané byly známi svou oblibou v monumentálních budovách, chrámech, palácích, aristokratických vilkách i mauzoleích. K nejvýstavnějším římským stavbám patřily také lázně (termy), v nichž kromě vlastních lázní bývaly i čítárny, knihovny, přednáškové a divadelní sály, tělocvičny, hřiště, kolonády, otevřená nádvoří a parky. To vše bylo zdobeno četnými sochami, deskovými obrazy, nástěnnými malbami a jinou uměleckou výzdobou.

Souběžně s postupným úpadkem Říma mizí souběžně s jinými vymoženostmi římské kultury i sběratelský fenomén. Objevuje se pak opět ve středověku, kdy byly antiky oceňovány jako kuriozity, nebo pro hmotnou a někdy i uměleckou cenu. Často tvořily součást chrámových a královských pokladů. 

Použitá literatura: 
-ABC -encyklopedie antiky. Praha 1974, 309 str. 
-Antický Řím - sestavili Giulio Giannelli a Ugo Enrico Paoli. Bratislava 1969, 301 str. 
-Burian, J.: Řím - světla a stíny antického velkoměsta. Praha 1970, 285 str. 
-Encyklopedie antiky. Praha 1973, 741 str. 
-Ravik, S.: Svět starožitností. Praha 1977, 377 str. 
-Sběratelství. Praha 1983, 160 str. 
-Slovník antické kultury. Praha 1974, 713 str. 
-Suetonius, G.T.: Životopisy dvanácti císařů. Praha 1966, 368 str.
-Toulky minulostí světa - III.díl. Praha 2001, 222 str. 
-Ürögdi, G.: Tak žil starý Řím. Praha 1968, 258 str. 

-internetové adresy http://antika.avonet.cz a http://www.kleio.cz