Římské zemědělství

Zemědělství bylo nedílnou součástí Říma, hlavním, produktem národního hspodářství - a také prvním předmětem krizí


Vývoj zemědělství

Je velmi pravděpodobné, že první Římané byli spíše chovateli dobytka a obdělávat půdu se naučili teprve později od Etrusků a Sabinů, kteří disponovali značně pokročilou zemědělskou dovedností. Mimo jiné to byli oni, kdo vlastně umožnil obdělávání půdy v údolí Tiberu, když odvodnili bažiny v místě dnešního Říma. Políčka patřila jednotlivým římským rodům, které je dále dělily mezi rodiny. Díly měly miniaturní rozměry, což dokládá změna významu slova hortus - původně to bylo pole, až později zahrada. Pro obyčejného občana se výměra dvou jiter brala jako dostačující pro obživu. 

Je zajímavé, že na počátku dějin Říma se setkáváme se zemědělskými postavami, které velmi nápadně připomínají našeho Přemysla Oráče. Když v pátém století před n.l. (roku 458 před n.l.) Řím ohrožovaly vpády kmene Aequů, povolal senát na diktátorské křeslo rolníka Lucia Quinctia Cincinnata. Ten tedy opouští pluh, během 16 dnů poráží nepřátele, pak rezignuje a vrací se ke svému pluhu. Aby toho nebylo málo, je povolán ještě jednou roku 439 před n.l. s podobným výsledkem. Za první punské války je - snad za podobných okolností (při práci na poli) - vybrán za vojevůdce Marcus Atilius Regulus, který však nakonec s Puny prohrává a platí za to svým životem. 

SklizeňPoté, co Řím zabezpečil v dlouhé řadě válek své území natolik, že mohl i expandovat, dochází ke konci původně rovnoměrně rozděleného agrárního systému. Druhá punská válka přinesla zisk značně rozsáhlých teritorií. Nová území si pochopitelně nedělí všichni občané na komunistický styl, ale největší zisk mají ti nejbohatší. Jejich statky jsou již dost velké na to, abychom je nazvali latifundiemi (velkostatek). Jsou to alespoň ze začátku středně velké parcely o výměře okolo 500 až 1000 hektarů, někdy i větší. Patří jednomu vlastníkovi, který však na statku většinou nesídlí a funkcí správce (vilicus) pověřuje věrného otroka. Na středně velkém statku Catonovy doby má pod kontrolou asi 15 otroků, k nimž se sezónně připojují dělníci, kteří nemusí být otrockého původu. Na všechny tyto pracovníky dohlíží privilegovaný otrok zvaný monitor, který kontroluje práci zhruba desítky lidí. Takový statek má vyprodukovat slušný zisk 600 sesterciů, což bohatě stačí na pánovu obživu. 

Naopak běžní rolníci se dostávají do stále těžší bídy, která je často nutí odcházet do měst, kde posilují plebs. Krize v agrárním sektoru nastala poněkud paradoxně vyhranými válkami. Obyčejní rolníci nemohli investovat do nové půdy a tu tak dostali pouze bohatí. Ti pak mohli produkovat díky levnější otrocké pracovní síle levnější výrobky, kterým nemohl běžný rolník cenově konkurovat. Dalšími důvodky úpadku zemědělství v malém bylo zpustošení celé Itálie během druhé punské války a také dlouhá, dvacetiletá vojenská služba, která odváděla muže v nejlepších letech z domova. Ránu z milosti dal italskému drobnému zemědělství dovoz obilnin ze Sicílie a později z Egypta, který hradil většinou stát. Ti zemědělci, kteří opustili své polnosti a odešli do měst, si moc nepřilepšili - byli považováni městským plebsem za burany, kteří jen rozšiřovali zástup nezaměstnaných. A tak se mnozí rolníci nechali najímat na práci v latifundiích, kde byl jejich nadřízeným otrok... Ti, kteří přesto zůstali ve městě, měli jedinou, avšak mocnou zbraň - volební právo. 

Není samozřejmě divu, že se našly osobnosti, které chtěly tento problém nějak vyřešit, ať už v touze po slávě nebo z nějakého sociálního cítění. První takový pokus proběhl mezi punskými válkami, kdy zákon zakazoval držet půdu o větší výměře než 125 hektarů - nebyl však dodržován. S vojenskými úspěchy v druhém století před n.l. se krize dále prohloubila a s ní rostla i snaha o její řešení. I sami rolníci se snažili vykřičet si prominutí dluhů a do čela jejich pokusu o sociální revoluci se postavili slavní bratři Gracchové. O nich píšu poměrně podrobně v kapitole Krize římské republiky, bratři Gracchové, takže nyní pouze stručně. Tiberius Gracchus se roku 133 před n.l. pokusil o znovuprosazení zákona, který by omezoval držení půdy na 1000 jiter. Zákon prošel i opozicí senátorů a jezdců, ale Tiberius byl při pokusu o další kandidaturu na tribunský úřad zavražděn. Jeho zákon pak zapadl. O deset let později se ho znovu pokusil prosadit Gaius Gracchus, avšak i on zaplatil za svoji snahu životem. 

VinařstvíBěhem dalších let už beztak zdecimované zemědělství dostalo další těžkou ránu ze strany vysloužilých vojáků. Změny v Římě vedly k tomu, že se vojáci stali v podstatě osobní armádou svého vojevůdce, od něhož také očekávali patřičné ocenění svých zásluh při odchodu na odpočinek. Ctižádostiví vojevůdci se jim snažili vyjít vstříc a udělovali jim půdu patřící zemědělcům, a protože vojáci nechtěli opustit Itálii, získávali pozemky právě na Apeninském poloostrově. Pozemky se získávaly "konfiskacemi ve státním zájmu". Poslední zbytky rolníků byly prostě vyhnány vojáky... 

S pádem republiky se postavení rolníku příliš nezměnilo. Augustus se nicméně pokusil zvednout zájem o rolnictví alespoň mohutnou propagandou, kterou vedli jeho spisovatelé jako Vergilius, autor Pastýřských zpěvů. Na počátku císařství však rolnictví ve své tradiční podobě prakticky vyhynulo. Bohatí si mohli dovolit skupovat obrovské pozemky a dělat si z nich svá soukromá panství. Problém byl právě s jejich velikostí - statek, který zaměstnával 500 otroků, musel také živit 50 dozorců a další pomocný personál. Navíc otroků už nebylo tolik jako dříve. A tak se vlastníci rozhodli část svojí půdy pronajímat svobodným rolníků, kteří byli povinni odvádět část úrody vlastníkovi pozemku a zbytek si mohli ponechat. Tito nájemci (coloni, kolonové) byli sice osobně svobodní, ale fakticky byli zcela závislí na vůli latifundisty. Právě v tomto jste určitě poznali počátky feudálního systému, který panoval ve středověku. Kolóni na tom nebyli o nic lépe než otroci - kromě pánových vrtochů museli platit také velmi vysoké daně, trpěli vojenskými rekvizicemi a inflací. Ta byla natolik velká, že se rolníci v pozdějších obdobích vraceli od peněžního systému k výměnnému obchodu. 

Státní moc se pochopitelně snažila pád zemědělství v Itálii nějak utlumit, většinou ale marně. Úřady zavedly alespoň splátkové nájmy a omezily dny robot, ale na porušování těchto výnosů si nikdo ani nepokoušel stěžovat. Počet polností mimo latifundie se prakticky rovnal nule a pole bývala často obrácena v pastviny nebo nechána ladem. Nakonec došel rozklad tak daleko, že podle soudobých zpráv bylo lepší a bezpečnější žít u barbarů než na imperiálním venkově. A vzhledem k tomu, že znevolnění a velmi nespokojení zemědělci stále tvořili velkou část občanů říše, dá se s určitostí říci, že neochota řešit problémy rolníků byla do značné míry příčinou selhání a pádu říše. 

Pěstované plodiny 
Spektrum pěstovaných plodin se v první polovině dějin Říma poměrně často měnilo, převážně v důsledku změn, jimiž procházelo celé hospodářství sílící republiky. Počáteční pěstování širokého spektra plodin (které bych přirovnal k dnešnímu zahrádkářství) bylo vystřídáno specializovaným zemědělstvím, které mělo za účel přinést významný zisk. Obiloviny jsou tak nahrazeny olivovníky a vinnou révou, které jsou rentabilnější. Jelikož heslem doby je prodávat a nic nekupovat, najdeme na statcích i obilná políčka, ta však mají pouze uspokojit spotřebu tamních obyvatel. Obilí se tím pádem musí dovážet ze Sicílie a později Egypta, kde zaseté obilí vynáší až třicetinásobek množství zasetých klasů a Řím se postupně stává zcela závislým na dovozu základních potravin. V Itálii se rozvíjí ostatní zemědělské obory a místní výroba se soustřeďuje hlavně v sadařství, chovu dobytka a luxusního zboží. Chov dobytka se nejvíce prosadil na státní půdě na jihu Itálie, kde se chovají i koně, ovce a kozy. Na statcích se vedle drůbeže a prasat chová hlavně výnosné ptactvo a sladkovodní i mořské ryby. Nesmíme zapomínat ani na včelařství, neboť cukr pochopitelně nebyl běžně používán. 

Víno 
Víno si podle mého soudu zaslouží zvláštní pozornost, a proto mu věnuji zvláštní noticku. Vinná réva (vitis) přišla do Itálie již v době předřímské, ale její kvalita nebyla - pro nedostatek zkušeností - příliš vysoká. Snad i proto se bohům v prvních fázích vývoje Říma neulévalo víno (vinum), ale mléko. Rozvoj pěstování vína nastává s vítězství v druhé punské válce, kdy vinařství zažívá obrovsky rozkvět. Trsy révy se buď sázely do záhonů a uvazovaly se k podpěrám, nebo se sázely mezi jilmy, které zastávaly stejnou funkci. Pak vinař pouze čekal na dílo přírody, přičemž se ale musel důkladně starat o řádné zavlažování. 

Lisování vína se provádělo několikerými způsoby. Vedle nejprimitivnějšího vyšlapávání v kádích nebo jiných nádržích se víno hlavně lisovalo - lis byl stlačován šroubem podobně jako u oliv nebo se mohly hrozny nasypat do žlabu, do něhož jako kyvadlo zapadala patřičně vytvarovaná kláda. Vylisovaná šťáva se pochopitelně nechala vykvasit. Víno se pak uskladňovalo, aby řádně vyzrálo. Některá zvlášť vynikající vína se zapečetila, utěsnila a byla po celá desetiletí přechována pro stoly patricijů. Amfory s vínem se mimochodem zapíchávaly do písku. 

Římská viniceZatímco Řekové znali podle barvy vína červená, tmavá a bílá, Římané dělení rozvedli ještě na světle a tmavě červené. Co se týče druhů, byla z řeckých vín nejoblíbenější ta z Thasu pro libou vůni, Lesbu, Chiu a Kóu. Za nejlepší italská se považovala caecubské (z jižního Latia), falernské (z kraje mezi Kampánií a Latiem), albské (od města Alba Longa v Itálii), massické (ze svahů Massického pohoří v Kampánii), calenské (podle města Cales v Kampánii), setijské (oblíbené Augustovo, podle vinařského střediska Setium v Latiu), formijské (město Formiae na pobřeží Latia), ale i sabinské, narudlé vejské, surrentské, aminské nebo lukánské. Rovněž pod Vesuvem se pěstovalo kvalitní víno, dnešní slavné Lacrimae Christi (Slzy Kristovy). Pokud vás zaráží nepoměr mezi řeckými a italskými, je třeba dodat, že Římané Řeky ve vinařství předstihli. A podle četby beletrie z antické doby mám silný dojem, že i ve spotřebě. 

Římané dávali přednost starším ročníkům vín (pochopitelně...), zatímco do mladších se přidávala sádra, vápno, hlíny, pryskyřice nebo smůla pro lepší trvanlivost a chuť. Znalci však tyto přísady neuznávali. Pro nás je zajímavé, že se dost často pilo víno smíchané s mořskou vodou, obzvláště víno z Chiu. Římané pak vůbec velmi často víno ředili teplou či studenou vodou, opak býval považován za barbarský zvyk. Ovšem pití neředěného vína se konalo i na vysokých místech v době velkých pitek nebo při přípitcích - tehdy fungovalo neředěné víno ve funkci dnešních panáků. Kromě ředěných vín se pila i vína kořeněná (ve funkci dnešních likérů), ovocná, smíšená s vonnými oleji atd. 

Pít víno měly ženy v nejmladší době římské republiky pod trestem smrti zakázáno. Další zákazy zase v době růstu velikosti říše dávali Římané, aby uchránili svá vína od konkurence ze strany případných provinciálních vín. Nakonec se však víno pěstovalo i v provinciích, určitě například v Pannonii. Víno však zůstalo až do konce hlavním vývozním artiklem Itálie a tamní vína si našla cestu až do Indie. 

Nástroje 
Římané měli na gusto dnešní doby poněkud podivné dělení nástrojů. Rozlišovali tři druhy, které nám zapsal například Varro. Jsou to mluvící, polomluvící a němé. Mezi mluvící nářadí se pochopitelně řadí otroci, mezi polomluvící dobytčata a až němé jsou nástroje v dnešním slova smyslu. 

Přes značnou pokročilost antických technologií v mnoha oborech, stojí zemědělství na poměrně primitivní úrovni a většina prací se dělá ručně nebo pomocí jednoduchých nástrojů (rádlo, motyka, kosa, brány, rýč, lopata aj.). Nejužitečnějšími společníky jsou vůl a osel, práci při zvedání věcí mohou usnadnit jednoduché pákové nástroje, ale jinak vše probíhá silou svalů. 

Přesto se nám zachoval jeden popis poměrně pokročilého sklizňového stroje, který byl vyroben někdy ve čtvrtém století n.l. Byla to čtyřhranná skříň s hojnými zuby (srpy) nazpět obrácenými; jejich výška byla regulovatelná podle výše klasů. Dobytče strkalo vůz před sebou, zatímco pohůnek dbal, aby klasy padaly do skříně. Zdá se tedy, že se římské zemědělství technologicky na konci císařství přece jen vzepřelo, ale asi to nebylo nic příliš dramatického a rozhodně to nemohlo zabránit definitivnímu úpadku římského zemědělství.