8. 5. 2020
Římské bydlení - domus
Římský domus byl sídlem lepších rodin a v milionovém Římě bychom takových staveb napočítali zhruba kolem dvou tisíc. Co se vnitřní stavby a vybavení týče, nezaostává o mnoho za dnešním standardem. Podívejme se tedy, jak se těm šťastným žilo.
V prvním díle našeho miniseriálu jsme se zaměřili na bydlení prostých lidí, na insulae. V díle druhém se podíváme na vznosnější budovy, které dávaly střechu nad hlavou těm šťastnějším a hlavně bohatším. Tyto budovy se označovaly termínem domus. Tento termín je konkrétně nám nepochybně dost povědomý a skutečně slovo domus a české dům (a celá řada drobných variací v dalších slovanských jazycích) pochází ze společného protoindoevropského základu.
Velikostí a tvarů měly římské domy nepřeberně. Některé z nich dokázaly zabrat celý městský blok, obyčejněji se však vyskytoval model, ve kterém stálo osm domů na jeden blok. Domy bývaly od sebe vzájemně odděleny prolukami, byť opět bychom našli modely domů se společnou obvodovou zdí, jak je známe třeba z dnešních prvorepublikových čtvrtí.
Římský domus byl něčím víc, než čím je dnešní rodinný dům. Vedle sídla celé rodiny fungoval také jako obchodní centrála a náboženské centrum. Na rozdíl od insulae, kde musíme často fabulovat, máme v případě římských domů studijního materiálu dostatek – vedle řady různě dochovaných staveb po celém Impériu se na stupni našich znalostí velmi pozitivně podepsala zkáza Pompejí, která nám zanechala v podstatě tři celá města přesně tak, jak stála v roce 79 n.l.
Jestliže tvarů a velikostí domů máme nespočetně, vnitřní stavba si byla často poměrně dost podobná. Z dnešního pohledu může být zajímavé, že cílem Římanů rozhodně nebylo, aby jim někdo do domů viděl – a to z důvodu bezpečnosti, zkrátka zlodějů bylo dost. Z tohoto důvodu býval vchod až za domem a stejně tak jen velmi zřídka mířila okna do ulice. Pokud už tomu tak bývalo, bývaly dotčené místnosti využívány jako obchody, kde už orientace do ulice dává trochu větší smysl. Jinak ovšem římské domy bývaly obráceny dovnitř a ve zdech domů a na jejich dvorech se odehrával soukromý život jejich obyvatel.
Skladba římského domu byla často variabilní, byť se často držela zavedených schémat, o kterých nás informuje zevrubně například Vitruvius. Takže následující stať prosím nevztahujte na žádný konkrétní dům, jde o takový zjednodušený průměr.
Do domu se vcházelo překvapivě dveřmi (ostium), které v případě přebujele bohatých rodin disponovaly kvalifikovanou obsluhou (ianitor). Dveřmi se pak vcházelo do místnosti zvané vestibulum, které plnilo funkci zádveří, někdy také rovnou i vstupní haly a někdy splývalo s atriem.
Centrem společenského dění v celém domě bylo atrium. Otec rodiny zde mohl přijímat hosty na obchodní schůzky, častěji pak atrium fungovalo jako čekárna pro hosty a samotná jednání se děla jinde. Jelikož však šlo o ústřední místnost domu, byla její dekoraci věnována pozornost úměrná bohatství rodiny a šlo o nejhonosnější prostory celé nemovitosti. Nechyběly zde malby a mozaiky, voskové podobizny rodinných předků (pokud se bylo čím chlubit), sochy, zkrátka co vkus a finance dovolily. Konečně právě v atriu domu končila cesta každého významného Římana, po smrti byl právě zde vystaven s nohama ke dveřím.
Oproti dnešnímu zvyku bývalo atrium částečně beze střechy (otvoru se říkalo compluvium), tedy otevřené živlům, nicméně také světlu a vzduchu. Často se zde nacházel vodní prvek v podobě impluvia, malé nízké nádrže, kde se sbírala dešťová voda, případně tato stékala do pozemních cisteren.
Atrium také prošlo jistým historickým vývojem, když jeho velikost gradovala ke konci republiky, kdy vrcholila epocha vztahů na bázi patron – klient. Později se atrium zpravidla zmenšovalo a ztrácelo na významu a naopak se zvětšovala triclinia (viz dále).
Součástí atria bývalo lararium coby centrum spirituálního života domácnosti. Součástí každodenní rutiny římské rodiny bylo uctívání domácích bohů u tohoto malého oltáře, který obsahoval jednu nebo více figurek larů (ochranná božstva), uctívali se také duchové předků, bohové podsvětí nebo různá jiná božstva, zpravidla dle preferencí otce rodiny.
Za atriem se nacházelo tablinum, odkud pán domu vykonával svůj home office. Právě sem mířili klienti na ranní salutatio, tedy formální obnovení závazku patron – klient, četně popisované snad ve všech beletriích věnujících se období. Odehrávaly se zde také obchodní schůzky a další pracovní jednání, takže de facto šlo o jakousi kancelář a soukromou trůnní místnost v jednom.
Neformální setkání se odehrávala v tricliniu neboli jídelně. Večeře nebyla pro Římany dobou pro pouhé jídlo a pití, ale místo zde měla zábava, diskuze o aktuálních tématech, filozofické nebo historické rozpravy, to vše dle vkusu dotyčného soudruha a jeho blízkých přátel nebo členů rodiny, kteří se takových sešlostí účastnili. Povoleno bylo jistě i kout pikle nebo obyčejně pomlouvat všechny a všechno, prostě klasická primárně mužská zábava. Triclinium bývalo charakteristické a pojmenované po tom, že v něm byly tři lehátka známá jako klinai nebo lectus triclinaris seskupená kolem malého stolku ve tvaru U. Neznamená to ovšem, že se večeřelo vždy ve třech jako spíše po třech, stolů mohlo být několik. Zámožnější občané měli triclinií víc a jedno z nich se označovalo jako triclinium maius, kde se konaly velké akce s přísně řešeným zasedacím pořádkem. Rovněž triclinia byla jako společenský prostor obyčejně hojně zdobena.
Jídlem, pitím a kutím piklů zmožený Říman se pak odebral do cubicula neboli ložnice. Zde mohl pochopitelně spát, neboť teoreticky šlo o jeden z mála ryze soukromých prostorů v domě, ale právě proto bylo cubiculum také častým místem tajných nebo velmi důvěrných schůzek, propadalo se zde v tichosti zakázaným náboženstvím (právě v cubiculu se prý Constantinus Veliký učil býti křesťanem) nebo zde mohla fungovat knihovna.
Culina je římský termín pro kuchyni. Možná bychom v kulinářském duchu očekávali, že půjde o klenot domu, ale nebylo tomu tak. Culina byla zpravidla dost malá místnost, která trpěla silným zakouřením, neboť Římané v soukromých domech vůbec nepoužívali komín, byť jej znali. Nejefektivnějším způsobem odkouření tak byla díra ve stropě, což tuto místnost poněkud diskvalifikovalo ze soutěže o největší architektonický zázrak antiky. Jelikož vaření obstarávali v ideálním stavu otroci, šlo o tmavou a zakouřenou místnost, kam pán domu taky nikdy nemusel vkročit.
Tím se trochu oklikou dostáváme k tematice topení v antických domech. Ne že by Itálie byla studenou zemí, ale některá období roku jistě bylo vhodnější trávit s možností zatopit si. Jelikož ohniště nebo krby trpěly špatným odvětráváním a rizikem požáru, zařídili se Římané jinak. Řešení bylo drahé a nebylo rozhodně pro každého, ale bylo jím hypocaustum. Šlo o původně řecký vynález (byť v Indii známe hypocausta o dva tisíce let starší), který do Říma přišel někdy v prvním století před n.l., a zjednodušeně šlo o podlahové topení krmené venkovním ohněm. Bylo to samozřejmě velmi drahé, náročné na práci i materiál, ale fungovalo to báječně. Hypocaustum máme dokonce dokonce i na Moravě, v lokalitě Hradisko bylo nalezeno u lázní.
Pokud byl pán domu kupec nebo řemeslník a nacházel se na dobré adrese nebo prostě neměl peníze na obchod v podloubí nějaké insuly, musel se prodejní prostor (taberna) nacházet v domě. Tato místnost byla samozřejmě výjimečně orientována do ulice a samozřejmě disponovala i vlastním vstupem, pokud to bylo možné. V některých případech byla taberna postavena tak, aby byla dvoupatrová
Tím bychom měli vnitřní skladbu domu, pojďme se podívat ven, neboť venkovní část bydlení byla zvlášť v teplém středomořském klimatu neméně důležitá než ta vnitřní. Klíčem k životu venku bylo peristylum, venkovní dvůr navazující na dům. Sloupy ohraničovaly dvůr a poskytovaly také základ pro částečné zastřešení prostoru. Střed peristylu však byl vždy otevřený, často opatřený vodním prvkem jako fontánou nebo rybníčkem (piscina), lavičkami, sochami, květinami a tak podobně.
V horkých dnech, jaká důvěrně známe z posledních let u nás, se stal dům prakticky neobyvatelným a život Římanů se přesunul právě do peristylu, kde se jedlo, trávil se zde volný čas a také se zde spalo. Ve zvýšené míře se vzhledem k dost úřednímu charakteru římského domu právě zde vyskytovaly ženy a děti, které prostě měly uvnitř dost málo místa.
Je mimochodem zajímavé, že jedna z teorií pracující s datem, kdy měla končit antika a začít středověk, pracuje právě s datem, kdy se přestaly stavět domy s peristylem. Jelikož poslední dochovaný dům (Sokolníkův dům) pochází z řeckého Argu z let 530 – 550, máme tím jasně dáno, kdy začala doba temna. Římský domus byl ovšem takovým každodenním důkazem toho, jak skvělé úrovně řecko - římská civilizace dosáhla. Standard bydlení v těchto domech byl velmi slušný i na dnešní poměry a navíc nešlo o úplný vrchol v inženýrství - tím byly spíše velké paláce a villy ležící mimo města. O těch ale zase jindy.
Viz také procházka virtuálním domem
Viz také rekonstrukce domu v Pompejích
Zdroje:
https://www.realmofhistory.com/2020/04/08/3d-animations-layout-roman-domus-house/
https://en.wikipedia.org/wiki/Domus