Antický svět 

Židovská pevnost Masada patří k nejfotogeničtějším místům spjatým s antikou – zvláště tedy za předpokladu, pokud například vlastníte vrtulník. Masada je totiž vybudována na vrcholu stolové hory, vysoko vyzdvižené nad okolní terén a stěží přístupná pro jednotlivce, natož pro oddíl. Zkrátka ideální přírodní pevnost. 

Masada se nachází na jihu dnešního Izraele, na izolované skalní plošině u východního kraje Judejské pouště asi tři kilometry od jižního břehu Mrtvého moře. Útes, který skrýval opevnění, se nachází na východní straně čtyři sta metrů nad terénem, zatímco „přístupnější“ západní strana nabízí asi devadesátimetrové převýšení. Na vrchol se dostat dá, ale stezka je široká jen pro jednoho a je tak klikatá, že se jí přezdívalo „Had“. Pokud někdo vylezl na vrchol stolové hory, našel přibližně rovinu a tvaru kosodélníku o stranách přibližně 550 x 270 metrů. Navzdory tomu, že je pevnost vysoko nad okolním terénem, její nadmořská výška je jen třicet metrů – břeh Mrtvého moře je nějakých čtyři sta metrů pod hladinou světového oceánu.

O areálu pevnosti Masada máme jen velmi málo zpráv, systematicky se jí věnuje jen Iosephus Flavius a ani ten není po konfrontaci se zkoumáním archeologů úplně důsledný. Masada byla podle židovského historika poprvé opevněna za vlády krále Alexandra Jannaie (103 – 76 před n.l.), jehož mince byly nalezeny v prostoře při vykopávkách, a později byla přestavována, ale z archeologických výzkumů nenalézáme nic, co by bylo starší než vláda Heroda Velikého, který se tak stává první osobností jistě spjatou s pevností.

Herodes Veliký právě zde, na odlehlém místě poblíž dálkových obchodních cest, vytvořil své nouzové útočiště, místo posledního boje pro případ vzpoury proti jeho autoritě, přičemž v židovských dějinách byly převraty chlebem více než častým. Právě proto vybral izolovanou Masadu a mohutně ji opevnil. Ovšem nejenom to – udělal z Masady rovněž palácový areál s hojným zázemím, místo krásné i funkční, které se snažilo napodobit římskou palácovou architekturu. I díky tomu se Masada postupně stávala nejvýznamější z Herodových pevností. Stavební práce civilního charakteru můžeme rozdělit na tři fáze.

Ve fázi první byl po roce 35 před n.l. vybudován Západní palác spolu s třemi dalšími obytnými budovami, skladištěm a kasárnami. Vznikly také nádrže na vodu, dost hojné na to, aby napojily i bazén, ačkoliv u něj se pochybuje, zda nešlo o mikve, tedy nádrž na rituální očistu - a rozhodně v ně byly proměněny v posledních chvílích existence pevnosti. 

O deset let později vznikl Severní palác, nejznámější stavba celého areálu, který nabízel obydlí samotnému králi a vzhledem ke svému umístění přímo na útesu nabízí úchvatný výhled do okolí. Palác byl třípatrový a soudě podle rozborů obsahů amfor se zde hodovalo ve velkém a nešetřilo se pokrmy a nápoji z dovozu. Vznikají také další obslužná zařízení, mezi nimi četná skladiště potravin. Pro rozmar krále a jeho hostí byly postaveny také lázně na římský způsob.

O dalších deset let později, tedy roku 15 před n.l. odstartovala třetí a poslední fáze rozvoje Masady. Ta byla nyní opevněna dvojitou hradnou, přičemž prostor mezi hradbami fungoval jako kasárna a skladiště. Rostou také další hospodářské budovy. Vzniklý komplex se tak stává velmi silnou pevností s bohatými zásobami vody i potravin, jen velmi těžko dobyvatelný konvenčními zbraněmi doby. Vedle toho ale skrýval také spoustu krásy.

Areál byl průběžně opevňován, neboť primárně to byla jeho funkce. Kasematová hradba měl po obvodu 1290 metrů a čítala celkem sedmdesát místností, zpravidla o délce deset metrů, maximálně pak 35 metrů – kasematy sloužily jako skladiště či ubytovny. Vnější pás opevění byl mocný 1,4 metru, vnitřní pak tvořily bloky o síle 95 centimetrů. Výška hradby činila 4 – 8 metrů dle umístění a expozice místa k útoku. Baštami obrany bylo 27 věží, které byly postaveny ve dvoj či třípatrovém provedení a umístěny 35 – 90 metrů od sebe. Sloužily nejen pro obranu, ale také jako dílny. Nebyl to úplně dechberoucí systém hradeb, ale ve spojení s umístěním pevnosti šlo o více než dostačující opatření na obranu. Praví se, že skladiště obsahovala výzbroj a výstroj pro asi deset tisíc mužů, což vysoce převyšovalo možnosti ubytování v pevnosti a mohla tak sloužit třeba pro doplnění ustupující armády. 

Speciálním problémem pevnosti postavené detašovaně v poušti byla voda a tudíž bylo logické, že se stavitelé pokusili na tento problém zaměřit. Ve skále bylo vyhloubeno množství cisteren, které by nahradily chybějící přírodní pramen. Židé také využili dvě vádí, která po občasných deštích na horách přinesla vodu a svedli jejich tok na akvaduktů, které mířily do cisteren v pevnosti. Akvadukty bránila samostatná obranná věž a jejich tok byl upraven tak, aby bylo možné regulovat, do které cisterny potečou. Obránci tak mohli teoreticky počítat s až čtyřiceti tisíci kubíky vody, což byla zásoba dostačující na několik let běžného provozu. Zbýval ještě problém, jak vodu z cisteren dopravit přímo do pevnosti, která prostě byla výš. Zde nastoupily karavany oslů nebo mul, které přinášely vodu na tabulovou horu, kde byla poté vlévána do jedné ze čtrnácti cisteren samotné pevnosti. Bylo to trochu vachrlaté řešení, ale fungovalo a pevnost nebyla nikdy dobyta pro nedostatek vody. Jednou to sice hrozilo, ale za vlády Heroda obránce zachránil náhlý děšť. 

V takovémto stavu se také plus minus Masada dožila své největší slávy, totiž epochy prvního židovského povstání. V té době už byla epocha židovských králů minulostí a Judea se stala běžnou součástí římské provinciální soustavy. Masada se tak stala domovem římské posádky, která se skládala z několika stověk mužů auxilií, tedy pomocných jednotek.

Tyto muže hned na začátku židovského povstání, tedy v roce 66 n.l., lstí vyhnali Sikariové, příslušníci radikální židovské sekty, která proslula vraždami s politickými cíli malými dýkami, kterým se říkalo sicae. Od nich dostali také své jméno a stali se jakýmsi předobrazem pozdějších asasinů. Dobytí Masady mělo pro sektu jeden velmi pozitivní dopad – zbrojnice byly dosud plné a opečovávané, takže mohlo být vyzbrojeno velké množství lidí, kteří by se jinak k této výbavě vůbec nedostalo.

Sikariové rozhodně neprosluli touhou po kompromisu, takže se zdá být pravděpodobné, že sedm set mužů stálé posádky skutečně povraždili. V oblasti i nadále působili velice aktivně, účastnili se třeba masakru sedmi stovek žen a dětí v okolí vesnice Ein Gedi, aktivně se zapojili také do osvobození Jeruzaléma, ovládli pevnost Antonia a řadu dalších lokalit. Bojovali proti Římanům nejen v regulérních střetech, ale často také gerilovými metodami.

Když Římané vedení Vespasianem sesbírali dostatek sil a provedli protiútok, museli sikariové i další židovské jednotky ustupovat a pokusit se bránit hlavní baštu povstání, Jeruzalém. To se jim nakonec po monstrózní snaze nepovedlo a Vespasianův syn Titus vstoupil do padlé metropole za těžkého krveprolití. Povstání ovšem nebyl konec.

Přeživší Sikariové se sesbírali právě v Masadě. Jejich velitelem se stal El´azar ben Ja´ir, významný představitel povstání od jeho počátků, příbuzný velekněze Menachema, který dokázal uprchnout z Jeruzaléma a stal se duší posledního odporu.

Právě Masada se po pádu Jeruzaléma stala poslední významnou baštou odporu a našly zde útočiště stovky radikálních židů, především Sikariů, společně s rodinami. Pro tyto lidi už neexistoval žádný krok zpět, nemohli doufat v milost nebo nějaký generální pardon. Jak jsme zmínili výše, těžko si mohli vybrat lepší místo pro poslední boj. Bylo jich něco kolem tisícovky.

Římané po pádu Jeruzaléma věděli, že revoltu porazili. Nyní zbývalo zničit poslední zbytky odporu. Oblast byla pravděpodobně pod vojenským dohledem nejméně od roku 70, kdy by mohla být Masada alespoň teoreticky být brána jako obležená. Ale až roku 72 k pevnosti vyrazil guvernér provincie Iudaea Lucius Flavius Silva, který byl vybaven slušným vojskem a jehož cílem bylo povstání udusit. Jádrem armády byla v prvé řadě Desátá legie Fretensis, dále velké množství pomocných jednotek, vojensských inženýrů, obléhacích strojů a konstrukcí...a na tu „nejlepší“ práci také množství židovských válečných zajatců. Celkem vedl Silva do boje na 15 000 osob, z více asi osm nebo devět tisíc tvořilo muže bojových jednotek.

Římané se pokochali vyhlídkou na pevnost a dali se do práce. Nejprve obléhaným naznačili, že nemají úniku, když vykopali val kolem celé Masady a osadili ho strážemi. Pak bylo třeba vymyslet, jak se dostat do samotné pevnosti. Jak jsme naznačili výše, po stávajících cestách to bylo naprosto vyloučené a Římané si toho byli dobře vědomi. Rozhodli se proto pro fantasticky pracnou, ale jedinou možnou cestu – pro vybudování dobývací rampy, v podstatě silnice o velkém sklonu, která by spojila nížinu s hradební oblastí.

Bylo nutné přemístit tisíce tun kamení a zeminy a velmi poctivě ji hutnit, neboť v případě náhlého deště hrozil sesuv půdy, který by poslal obléhací práce na začátek. Nebyl to pochopitelně jediný problém, Sikariové mohli kdykoliv zaútočit a obrany rampy by byla skutečným oříškem i pro elitní útvary. Ačkoliv ale protiútoky proti obléhacím pracím patřily ke koloritu židovské války, tentokrát nemáme záznamy ani o jediném, což Římanům usnadnilo cestu vzhůru. Podle některých teorií Sikariové odmítli vraždit své židovské bratry, kteří tvořili přední voj kopáčů, snad už neměli vůli k ozbrojenému odporu.

Na jaře 73 byla rampa dokončena, práce zabraly snad tři měsíce a viditelné jsou hravě dodnes. Práce ovšem neskončila, naopak přicházel zlatý hřeb – po rampě musela být vytažena obléhací věž s beranidlem, která poté dokázala bez problémů prorazit hradby, ačkoliv je obránci na místě dotyku posílili dřevěným opevněním vyplněným hlínou. To už však nemohlo Římany zastavit, hradnu podkopali a zapálili a průlom byl na světě. Bylo jasné, že konec je otázkou několika hodin. 16.dubna 73 byla hradba v sutinách a nad osudem obléhaných se stahovala významná mračna.

Do boje se vypravili legionáři, kteří čekali boj na život a na smrt, ale na vrcholu hory už byly karty rozdány – legionáři získali život a Sikariové si vybrali smrt. Dobrovolnou. Muži Desáté legie vstoupili do citadely smrti.

Židé skutečně spáchali sebevraždu, dokonce asi největší masovou sebevraždu v dějinách lidstva, kterou přijalo 960 mužů, žen a dětí. Přežilo pouze sedm osob, z toho žádný muž. Židovské náboženské zákony přitom sebevraždu přísně zapovídají, nicméně s tím si dokázali masadští poradit. Muži zabili své rodiny, poté vylosovali deset těch, kteří pobili muže ostatní, poté jeden jeden vylosovaný zabil ostatní – a teprve tento jeden už sebevraždu spáchat musel. Takto mělo skončit celkem 960 masadských.

Otázka je, jestli to je tak úplně pravda. Známý příběh podal Iosephus Flavius a nemusel říkat úplnou pravdu, konečně zrovna v případě Masady se několikrát prokazatelně zmýlil a osobně zde ani nebyl, dlel už v Římě. Jinými slovy – neexistuje žádný archeologický důkaz o tom, že by proběhla masová sebevražda, naopak nález několika kosterních skupin v přilehlých jeskyních nasvědčuje, že tak dokonalý armagedon to nebyl. Na druhou stranu je třeba říct, že Iosephus psal v podstatě v současnosti, takže žila spousta lidí, kteří ho mohli usvědčit ze lži, navíc takové vítězství nebylo úplně podle římského gusta a spíš oslavovalo obležené. Snad si pravdu jen trochu přikrášlil. Pravděpodobné tak je, že většina obležených skutečně spáchala sebevraždu, část z nich se pak pokoušela uniknout v cisternách a jeskyních, ale nenašli slitování nebo zde zemřeli. Tak jako tak obležení skončilo, Masada byla v ruinách, neboť židé ji zapálili (a Římané pak patrně dílo zkázy dokončili). Realita skončila, mohl se zrodit mýtus.

Náhled na obléhání Masady může být dvojí. Moderní Izrael z něj vcelku pochopitelně udělal symbol židovského heroismu a odhodlání, přičemž sehrál významnou roli v tvorbě národní identity Izraele ve dvacátém století. Lze samozřejmě na věc pohlédnout tak, že držet pevnost po tři roky v beznadějné situaci a poté zvolit raději smrt než otroctví vyjadřuje ideál odporu ke globálním impériím, což se Izraeli zvláště v počátcích jeho boje o nezávislost více než hodilo. Právě a výhradně na hoře Masada tak například probíhala vojenská přísaha příslušníků izraelských obrněných sil a právě zde tankisté slibovali, že Masada už nikdy znovu nepadne.

Druhý pohled je méně nacionalistický a více racionální a staví se k pádu Masady jako nevyhnutelnému důsledku náboženského fanatismu, který odmítal dohodu. Ostatně i oslavování vražd vlastních rodin a identifikace národa s náboženskými fanatiky byly problematickými skutky a vyžadovaly poněkud pružnější páteř.

Dodnes se tak vede debata, jestli byl pád Masady vyvrcholením židovského separatistického boje s hrdinskou tečkou, nebo jen dočišťovací operací proti vrahům civilistů s omezeným smyslem pro kompromis. Tak jako tak Sikariové stáli na počátku židovského povstání a bojovali sedm let až do samotného konce.

Je mimochodem takovou úsměvnou tečkou za obléháním Masady, že tři z těl uctívaných jako hrdinové obrany patřila podle antropologů vojákům římského původu, snad zajatcům, ale možná také přeběhlíkům, kteří se tak stali uctívanými hrdiny národa svých nepřátel.

Po pádu Herodovy pevnosti a spálení jejího hospodářkého zázemí následovalo několik staletí, během nichž stolová hora upadla v zapomnění. Oživilo ji až křesťanství, které pro kláštery vyhledávalo přesně taková separovaná místa, zvlášť když po původním přepychu paláců nezbylo již zhola nic. Vznikl zde tedy byzantinský klášter s kostelem. Po bitvě u Jarmúku byli mniši vyhnáni a místo na více než tisíc let úplně osiřelo. Teprve roku 1838 bylo identifikováno a až roku 1875 byla bývalá pevnost opět zmapována. Archeologický výzkum zde proběhl až v šedesátých letech dvacátého století.

Co najdeme na stolové hoře dnes? V prvé řadě – lanovku, která poněkud usnadňuje výstup po Hadí stezce, případně po obléhacím náspu legionářů, ale obě tyto cesty jsou stále možné. Na vrcholu najdeme zbytky opevnění i civilních staveb, můžeme navštívit jednu z cisteren, nabídnout si dechberoucí výhled po celém okolí....a podíváme-li se opravdu dobře, uvidíme dodnes dobře patrné zbytky římských obléhacích táborů. Římské tábory jsou označeny písmeny A až H a jsou spojeny zdí s hláskami, jejichž zbytky jsou také dobře patrné.

Masada je od roku 2001 součástí souboru kulturních památek UNESCO.