Antický svět 

Getové i Dákové jsou podskupinami thráckých kmenů, které okolo roku 1000 před n.l. ovládaly území na sever od Řecka. Oba zmíněné kmeny se s vyspělou kulturou Řecka příliš nepotkávaly, a proto je jejich vývoj poněkud pomalejší než u jejich jižních příbuzných. Vznik obou odnoží datujeme zhruba do období pozdního halštatu, tedy mezi roky 600 a 450 před n.l. Tyto kmeny obývaly území mezi severními Karpaty, pohořím Balkán (Haemus), středním Dunajem, Černým mořem a Dněstrem. Toto území bylo mimochodem poměrně často vojensky napadáno, což dále zpomalovalo vývoj budoucích nepřátel Říma. 

Dákové dostali své římské jméno podle toho, jak se sami nezývali, jak zaznamenal Cassius Dio (původ jejich jména se nejistě odvozuje od slov dýka (daka) nebo vlk (daos)), zatímco Getové dostali své jméno snad z indoevropského guet (mluvit). Tentýž historik dokonce slučuje Gety a Dáky tím tvrzením, že Getové jsou řeckým názvem pro Dáky, což zřejmě přebírá ze Strabóna. Jelikož tyto informace potvrzují i ostatní doboví autoři, užívá dnešní věda pro oba kmeny název Geto - Dákové. 

Je ovšem nutno říct, že zeměpisně je oblast dácká i getská omezena. Jako Getové bývají označovány kmeny žijící spíše ve východních oblastech, tedy v mimokarpatském Valašsku, jižním Moldavsku a Dobrudži, zatímco dácké kmeny žily v Sedmihradsku, Banátu a Oltensku. Proto se Řekové dostávali více do kontaktu s Gety, zatímco Římané častěji naráželi na Dáky. 

Podobně jako Keltové na západě v Galii se Geto - Dákové stali jakousi etnickou bází pro vývoj dnešního rumunského národa. Zdá se, že se rozšířili natolik, že v době svého největšího rozmachu bývali území sahající od řek Moravy a Dunaje po Černé moře, od Polska po jižní Balkán (pohoří). Jádrem jejich osídlení však byla pozdější provincie Dacia. 

Velkou zásluhu na začlenění Geto - Dáků do vyšších stupňů civilizačního pokroku mají řečtí kolonisté z měst jako Tomis (Constanta, místo pozdějšího vyhnanství Ovidia), Argamum (Capul Dolojman), Tyras (Belgorod Dnestrovskij) a jiných. Vztahy mezi kolonisty a domorodci byly dost proměnlivé a zvlášť v helénské době plné napětí, ale každopádně vzájemný styk Geto - Dáky značně obohatil. Kromě Řeků se stýkali také se Skythy nebo germánskými Bastarny, ale významnou roli sehráli v jejich historii už jen Keltové ze Sedmihradska. Ti přispěli uměním tavení železa a používáním hrnčířského kruhu, aby pak ve druhém století před n.l. splynuli s domácím obyvatelstvem. To ostatně zřejmě nebylo ani příliš bolestné, protože Geto-Dákové měli podle dobových záznamů typickou severskou podobu - mohutné tělo, modré oči a světlé vlasy, snad se tetovali.

První písemnou zmínku o Getech máme od Hérodota, který se o nich zmiňuje kvůli jejich statečnému a marnému odporu proti perskému králi Dareiovi během jeho výpravy kolem Černého moře. O století později mluví Thúkydidés o Getech znovu, když porazili Athéňany u Chersonesu. Ve čtvrtém století před n.l. připojil Gety k svému území poslední velký král kmene Odrysanů Cotys I. Po rozpadu tohoto soustátí svázaného pouze vojenskou mocí a osobou panovníka nastal Getům vážný soupeř v Makedoncích. Jejich král Cothelas sice provdal svoji dceru za Filipa II. Makedonského (byla to jeho šestá žena), který svému tchánovi vybojoval některá území, ale na zpáteční cestě byl Filip poražen a sám zraněn dáckým kmenem Tribaliů, na což se nezapomnělo. Filipův syn Alexandr vedl útok proti Getům dokonce i přes Dunaj, kde dobyl jakési město. Tak si zajistil severní hranici své říše dostatečně, aby mohl vytáhnout proti Persii. Jeho guvernér Zopyrion však už roku 326 před n.l. utrpěl porážku při útoku na město Obrii ležící u ústí Bugu a při ústupu padl u Dunaje při útoku Getů a Skythů. Po smrti Alexandra se vliv Makedonie začal v Podunají vytrácet. 

Geto-dácké kmeny se v době politických otřesů v době bojů diadochů spojily pod vedením krále Dromichaita, který ovládal Valašsko a Dobrudžu. Na území kmenového svazu si brousil zuby Lýsimachos, jeden z diadochů a vládce Thrákie. Podnikl pravděpodobně dvě tažení proti Dromichaitovi. V prvním z nich utrpěl Lýsimachův syn Agathoklés porážku a byl zajat. Když byl po několika letech propuštěn, neváhal Lýsimachos a vyhlásil odvetnou výpravu, kterou vedl osobně. Dopadla však podobně jako první a tentokrát si místo v cele mohl od roku 292 před n.l. zařizovat sám mocný diadoch. Dromichaites se ukázal jako dobrý politik, když poraženého soupeře propustil. Lýsimachos se pak výbojů do Podunají vzdal a území Getů a Dáků se mohlo i nadále počítat do čistě barbarských a nezávislých krajů. 

Další století jsou na zprávy o Getech a Dácích chudé, jistě proto, že oba kmeny mizí z řecké politiky a v římské se dosud neobjevily. Nápisy nicméně odhalily fascinující skutečnost, že vládci Zalmodegikos a Rhemaxos ovládali kolem roku 200 před n.l. území severně od Dunaje. Jistou historickou rutinou se pak staly zprávy o bojích Getů a Dáků se sedmihradskými Kelty a Bastarny. Z bojů s Bastarny se nám zachovala poněkud pikantní zpráva, že dácký král Oroles potrestal své špatně bojující vojáky tím, že je nutil sloužit ženám, dokud nesmyli své hanebné bojové výsledky. 

Uprostřed druhého století před n.l. vkročili Geto - Dákové do nejvýznamnější etapy vývoje svých dějin, která skončila až příchodem Římanů. Příchod laténu s sebou přinesl civilizační, společenský a hospodářský pokrok nezbytný k chodu jakéhokoli státu. Jádro pozdějšího státu leželo v hornaté oblasti jižního Sedmihradska, kde právě v té době vznikají důležitá hradiště (Piatra Craivii, Tilisca, Costesti ad.) s kamennou zástavbou a významnou činností spojenou se zpracováním kovů. Jak přesně probíhalo sjednocování geto-dáckých kmenů v jeden státní útvar bohužel nevíme, zmiňuje se o něm Strabón, ale velmi dvojznačně. Je však velmi pravděpodobné, že jeho vznik byl akcelerován okolním nebezpečím od Keltů i Římanů, kteří v té době podrobili Makedonii a Řecko. 

Prvním velkým geto-dáckým vůdcem se stal Burebista, který zřejmě sjednotil (nebo dokončil sjednocení) vnitřně rozhárané země násilím i mírovou cestou a to z centra v Orastijských horách. Hlavním městem nového státu se stala Sarmizegetusa, kterou obklopoval a chránil důmyslný systém fortifikací v okolní krajině. Počátek Burebistovy vlády datuje byzantský historik Jordanes k roku 82 před n.l., i když toto datum není zcela spolehlivé. Jeho první vladařský skutek zaznamenaný Strabónem byl poněkud překvapivý: nechal prý vyřezat vinnou révu a donutil své poddané žít bez vína a v kázni. Archeologové pak přišli s tím, že do počátků Burebistovy vlády se datuje masivní rozvoj opevněných sídel, což svědčí o existenci silné státní moci. 

Burebista však kromě upevnění své vnitřní moci musel hledět i do zahraničí. Od západu přišli keltští Bójové a germánští Tauriskové a ohrožovali Sedmihradsko, jádro státu. Burebista tedy roku 60 před n.l. podnikl bleskovou výpravu proti vetřelcům a donutil je nejen opustit geto-dácké území, ale i své vlastní domovy. Bójové, na jejichž území vznikla "bójská poušť", tak měli tu čest být roku 58 před n.l. definitivně poraženi samotným Caesarem, zatímco Tauriskové se usadili v Noricu. Nová situace podnítila Burebistu k tomu, aby obsadil nehájené území až k řece Moravě a střednímu Dunaji, čímž svoji říši mohutně rozšířil. 

Nový vývoj na limitu dělal mnohým Římanům pramalou radost. Burebista se totiž dostal do styku s germánským králem Ariovistem a jejich potencionální spojenectví mohlo být velmi nebezpečné. Naštěstí pro Řím si oba vládci hleděli svého - Ariovista přilákala Galie a Burebista se obrátil proti Thrákii a pontskému pobřeží. Roku 55 před n.l. podnikl výpravu proti starým řeckým koloniím na pobřeží Černého moře. Dobyl Olbii a Tyras, centrum oblasti, město Histria se mu téměř určitě po dlouhém obléhání poddalo, stejně jako Messembria, Apollónia a celá řada dalších měst. Černomořské pobřeží se vzdalo Burebistovi a to ještě nemělo být ze strany krále Getů a Dáků vše. Roku 48 před n.l. dovedl svá vojska až pod pohoří Balkán a do Ilýrie. 

Burebista během 12 let dokázal mečem vytvořit mohutný stát s hranicemi na středním Dunaji, řece Moravě, Karpatech, černomořském pobřeží a pohoří Balkán. Sám král asi dobře věděl, že na jeho cestě nebyl poražen ten nejnebezpečnější protivník - Řím. Ten se právě topil ve zmatcích spojených s působením prvního triumvirátu a s občanskou válkou. A právě ta se stala osudnou i Burebistovi... 

Stejně jako celá řada dalších vládců malých i velkých území musel i geto-dácký král řešit jedno dilema: koho v občanské válce podpořit? Burebista asi cítil větší sílu a bližší mentalitu na východě, snad se obával Caesara, každopádně podpořil Pompeia. Zřejmě s ním ujednal nějakou smlouvu, ale než stačil římskému vojevůdci přijít jakkoli na pomoc, byl Pompeius poražen u Pharsalu a později v Egyptě zavražděn. Po této porážce musel Burebista vědět, že Caesar nenechá jeho silný stát na hranicích Impéria existovat a skutečně Plútarchos i Suetonius zaznamenali, že Caesar plánoval vedle velkého tažení proti Parthům i výboj proti geto-dáckému území. 

Burebista se proto po porážce Pompeia, když ještě v Říma stále trvala občanská válka, vzdal aktivní zahraniční politiky a začal stavět další hradiště a připravovat armádu pro defenzivní úkoly v nadcházející válce. Mohl sledovat porážky pompeiovců u Thapsu a Mundy i soustřeďování římských sil v Apollónii na břehu Jadranu, které byly namířeny proti němu. Avšak nepřítel nečekal jen na hranicích. Někteří šlechtici, nespokojení s centralizační politikou svého vládce, zosnovali spiknutí a Burebista byl přibližně ve stejné době jako Caesar, tedy roku 44 před n.l., zavražděn. 

Po smrti Burebisty začalo dlouhé období chaosu. Od říše se odtrhly podmaněné národy a řecká města a samotná getská a dácká území se rozdělila na čtyři a později pět větších a nespočet menších částí. Centrum státu, tedy systém hradišť v Orastijských horách, si zachoval kontinuitu s Burebistovým státem, dokonce se dá říci, že zažilo jistý rozkvět. Po Burebistově smrti se moci ve zmenšeném státu ujal velekněz Deceneus, který tak spojil náboženskou i světskou moc. Dalšími vládci tohoto území zaznamenanými římskými historiky byli Comosicus, čtyřicet let vládnoucí Skorilus a Diurpaneus, po němž nastoupil známý Decebal. Zbytek geto-dáckého území je pro nás v této době méně podstatný. Velkými akcemi proti Římu se proslavil Kotis, který vládl Geto-Dákům v Banátu a Oltensku za Augusta a který se nakonec zřejmě stal spojencem Říma. Pro to, že byl zřejmě obávaným protivníkem, svědčí i to, že básník Horatius psal Maecenatovi, aby se už neznepokojoval starostmi o Řím, neboť armáda Dáka Kotise je zničena. 

Loupeživé výpravy byly asi velmi obvyklým způsobem vzájemného poznávání římské a geto-dácké civilizace. Jelikož Caesarova výprava proti Dákům byla po jeho smrti odvolána a plánovaná Augustova rovněž ani nezačala, mohli Geto-Dákové loupežit velmi často bez trestu. O náladě, kterou vyvolávali v přilehlých římských provinciích, píše poměrně hezky Ovidius, který trávil své vyhnanství na pobřeží Černého moře v Tomidě. Stěžuje si, že on, zvyklý jen na zbraně rozkoše, musí se v pokročilém věku chápat meče, štítu a přilby a bránit město proti geto-dáckým zimním nájezdům. Za Tiberia se celková situace poněkud zlepšila, když Řím začal omezenými silami zasahovat proti nájezdníkům na jejich vlastním území a působil jim těžké škody. Dvakrát dokonce římští správcové Moesie dosáhli nucené deportace celkem 150 000 osob z geto-dáckého území, což jistě významně omezilo nájezdy. Tak ani za zmatků po Neronově smrti nedokázali Geto-Dákové nijak významně ohrozit bezpečnost Impéria. 

Období od smrti Burebisty po nový začátek rozsáhlých bojů, tedy léta 44 před n.l. - 85 n.l., tak můžeme chápat jako období neustálých vzájemných potyček, během kterým Geto-Dákové pomalu podléhali Římanům. Ti ve zmíněné době dobyli Dobrudžu, oblasti kolem severního břehu Dunaje upadly pod vojenskou a možná i politickou nadvládu Říma a po Dunaji se plavila Vespasianem zřízená dunajská flotila. Silné ohrožení samostatnosti Dáků vyvolalo opět tendence ke spojení geto-dáckých kmenů. Sjednocování bylo zahájeno zřejmě za Skorily někdy v šedesátých letech prvního století, pokračovalo za Diurpanea a bylo jistě dokončeno za Decebala. 

Znovu sjednocené geto-dácké kmeny tentokrát nečekaly na první ránu a udeřily samy. Roku 85 n.l., kdy v Římě vládl Domitianus a v Dácii Diurpaneus, překročili Geto-Dákové Dunaj a udeřili do Moesie, kterou tehdy spravoval Oppius Sabinus. Překvapení Římané byli nuceni uzavřít se do opevnění a čekat na pomoc; jejich vůdce Sabinus byl zajat a popraven. Na to reagoval Domitianus tím, že se osobně vydal na dunajský limit, aby učinil patřičná opatření. Novým velitelem dunajského vojska jmenoval praefecta praetorio Cornelia Fusca, který Dáky do konce roku 86 n.l. zahnal za Dunaj. Domitianus pak rozhodl, že je třeba na Dáky udeřit na jejich vlastním území. 

Dácký vládce Diurpaneus zareagoval na těžkou situaci tím, že rezignoval na svůj post a postoupil ho svému synovci Decebalovi, který byl nadaným vojevůdcem i kvalitním diplomatem. Velmi brzy měl možnost obojího využít. Na jaře roku 87 vtáhl Fuscus do Decebalova království a ze začátku se nesetkal se žádným odporem. Avšak v některém z karpatských průsmyků si Decebal na římské legie počíhal a hned při prvním střetu je rozdrtil. Cornelius Fuscus byl zabit, tábory vypleněny a do dáckých rukou padl i odznak jedné z legií. 

Třetím římských vojevůdcem, který měl pokořit Dáky, se stal opatrný Tettius Julianus. Ten roku 88 obnovil útok na Decebala a ke svému postupu zvolil Banát. Decebal i nyní čekal, až Římané dojdou do soutěsek, a u Tapae (dnešní Železná vrata v Sedmihradsku) je přepadl. Tentokrát však slavili vítězství Římané a Decebal se musel stáhnout. Julianus však svého vítězství k úplnému pokoření Decebala nevyužil a stáhl se, zřejmě neměl dost sil. Decebal přesto žádal o mír, který Domitianus nejdříve odmítl, ale po porážkách na jiných bojištích ho roku 89 přijal. Mírové podmínky byly pro vítězné Římany potupné (je pravda, že museli Dákům platit tribut a poslat řemeslníky), nicméně můžeme spíše předpokládat, že došlo ke kompromisnímu míru, který oběma stranám dával oddech před dalším kolem bojů. 

Decebal se po odražení římského pokusu o likvidaci jeho státu ocitl na vrcholu své moci. Jeho stát ani zdaleka nedosahoval takové územní rozlohy jako Burebistův, nicméně vojensky byl nejméně stejně silný a mohl se do jisté míry spoléhat na koalici s okolními kmeny. Decebal si mohl díky příspěvkům Říma i vlastní těžební činnosti dovolit dobře platit římské přeběhlíky a inženýry, kteří mu zlepšili starou síť opevnění kolem Sarmizegetusy. Významným plusem jeho státu bylo i to, že neobsahoval žádné podmaněné národy. Decebalův stát byl na vojenské střetnutí s Římem připraven velmi dobře.Vztahy s Římem rozhodně nebyly po míru z roku 89 dobré, nicméně Domitianus ani Nerva velkou expedici proti Dákům neposlali, oba měli problémy jinde. Jejich nástupce Traianus však s tažením příliš dlouho neváhal. Zřejmě dobře věděl, že Decebal si spojeneckou smlouvu vykládá dost svérázně a stává se vážným nebezpečím pro dunajský limit. Kromě toho disponoval velikým množstvím drahých kovů, které by mohly výrazně ozdravit římské finance, vážně narušené Domitianovou vládou. Traianus proto upevnil limit na Rýnu a začal připravovat dosud nevídané tažení do Dácie. V Moesii k němu soustředil 13 - 14 legií a četné pomocné oddíly, takže jeho armáda čítala snad 150 000 mužů ve zbrani. 

Traianus v jarních měsících roku 101 dokončil přípravy a v čele vojska překročil Dunaj. V jeho štábu působili zkušení válečníci jako Licinius Sura, Claudius Livianus nebo ženista Balbus, kteří vybrali pomalý a důsledný pochod směrem na Sarmizegetusu přes průsmyk Železná vrata (Tapae). Právě v tomto průsmyku došlo opět k velké bitvě, která se zřejmě vyznačovala mimořádnou úporností a krvavostí; zvítězili v ní Římané. Ti poté provolali Traiana imperátorem. O tom, že bitva byla velmi těžká svědčí i to, že Traianus po ní ukončil svůj postup a rozhodl se přezimovat. 

Decebal odpočinku využil k dalším úderům. Jelikož proti hlavním římským silám držícím klíčovou oblast Tapae zasáhnout z vojenských důvodů nemohl, udeřil na Dolní Moesii, kde zůstaly k ochraně hranic jen pomocné jednotky. Decebal jistě doufal, že odřízne Traianovi týl a jeho útok byl velmi dobře promyšlený, nicméně nedopadl dobře. Římské pomocné jednotky totiž statečně udržely opevněná místa do té doby, než jim Traianus přivedl pomoc a Dáky a jejich spojence porazil. O intenzitě bojů o tábory auxilií svědčí i to, že na Traianově sloupu jsou v reliéfu znázorňující tento boj ukázáni i římští ranění, což bylo naprosto výjimečné pro celé římské umění. 

Po porážce v Dolní Moesii kapitulovali Geto-Dákové ve Valašské nížině a římští vojáci opět provolali Traiana imperátorem. Nyní už Decebalovi nezbývalo než se bránit. Na jaře roku 102 vyslal k Traianovi poselstvo, které slibovalo kapitulaci, ale když se nedostavila, pochopil Traianus, že Decebal hraje o čas a vytáhl k dáckých hradištím okolo Sarmizegetusy. Římské oddíly postupně v tvrdých bojích prorazily obranu hradišť, obklíčili hlavní město, zajali Decebalovu sestru a získali zpět standarty ukořistěné před 15 lety Fuscovi. Decebal po takovém vývoji událostí přistoupil na mírová jednání. Traianus si vymínil velmi tvrdé podmínky - Dákové museli zničit zbraně, stroje a opevnění, podstoupit Římanům některá klíčová území, vzdát se vlastní zahraniční politiky a vyřešit otázku římských přeběhlíků ve svých službách. Decebal alespoň formálně souhlasil a ukončil tak první dáckou válku. 

Zajímavou otázkou je to, proč vlastně Traianus přerušil tažení před hlavním městem svých nepřátel. Zdá se, že celým tažením nechtěl Decebalovi jen připomenout jeho poddanský vztah, protože po jeho konci nerozpustil armádu (naopak ji v oblasti posílil), zlepšil oblastní komunikace a postavil monumentální kamenný most přes Dunaj, který měl evidentně zajistit klidnou a rychlou přepravu vojsk. Je více než zřejmé, že chtěl Dácii obsadit. Je tedy možné, že jeho vojsko už bylo před Sarmizegetusou vyčerpáno a hrozilo, že se bude muset na zimu stáhnout do údolí. Proto raději souhlasil s velmi tvrdým mírem a soustředil se na brzké definitivní tažení. 

Decebal nebyl člověkem, který by klidně čekal na zkázu, která musela přijít s obnovením Traianova tažení. Velmi brzy tedy zaútočil na římské spojence Jazygy a domlouval obnovení spojenectví s okolními národy. Kromě toho se snažil doplnit zásoby výzbroje zabavené po míru z roku 102 a znovu opevnit svá sídla. Traianus tak roku 105 znovu opustil Itálii a zahájil druhou dáckou válku. 

Římané nastupovali do útoku za výrazně lepších podmínek než v první válce. Měli obsazené klíčové průsmyky, dostali posily v síle snad 50 000 mužů, opevnění Dáků byla v podstatě provizorní a jejich jednota byla narušena zradou některých šlechticů. Přesto však římské tažení rozhodně nebylo procházkou růžovou zahradou. Obávaný vojevůdce Longinus se nechal zlákat na kapitulační rozhovory a byl zajat. Decebal se z něj snažil dostat informace o dalším Traianově postupu, ale Longinus nic neřekl a nakonec spáchal sebevraždu jedem. 

Traianus zvolil úder několika kolonami, které se měly setkat před Sarmizegetusou. Císař vedl tažení velmi zvolna, aby ho Decebal opět nepříjemně nepřekvapil a překonával zoufalý odpor dáckých bojovníků. Proto se kolony setkaly před hlavním městem až v létě roku 106. Boje pod hradbami se zřejmě vyznačovaly velikou prudkostí, nicméně Traianovi se podařilo přerušit přívod vody do města a to znamenalo pro Dáky konec. Sarmizegetusa krátce poté kapitulovala a byla srovnána se zemí. Decebalovi se podařilo uprchnout do karpatských lesů, kam za ním Traianus poslal jízdu. Ta nakonec Decebala dostihla a vůdce Dáků spáchal sebevraždu nožem. Mužem, který donesl Decebalovu hlavu Traianovi, byl podle nalezené pohřební desky Tiberius Claudius Maximus, kterého za tento čin povýšili na decuriona. 

Římské vítězství znamenalo konec dáckého státu, ale ne konec Dáků. Jejich historie měla pokračovat v rámci římské provincie Dacia, která je doložena nejpozději 11.srpna 106. Římané rozhodně Dáky nevyhladili, naživu zůstali nejen starci a děti, ale také část vojáků. Všichni tito byli podrobeni intenzivní romanizaci spojené s příchodem četných římských novousedlíků. Ta byla natolik úspěšná, že i po pádu římské provincie Dacia převažoval v zemi latinský jazyk, který prakticky pohřbil původní geto-dácké obyvatelstvo pod nános latinské kultury. Částečnou romanizací prošly i dácké kmeny, které ležely vně Impéria, jako byli Karpové nebo Kostobokové. V šestém století pak po Dácích zůstala jen vzpomínka na slavnou minulost.