Antický svět 

Římané měli severní hranici s dnešním Rakouskem již od roku 181 před n.l. Na ochranu před vpády divokých kmenů keltského a germánského původu zde postavili vojenskou kolonii Aquileia a na obraně Říma se zde podílelo také Norické království, které leželo na území dnešního Východního Tyrolska, Korutan, Salcburska, Horního Rakouska jižně od Dunaje, severní a střední části Štýrska a Dolního Rakouska jižně od Dunaje až po Vídeňský les (Mons Coetius). Toto království bylo za republiky podporováno a jako římský přítel a spojenec bylo bráno jako vedoucí činitel celé oblasti. Mezi oběma říšemi existovaly četné vojenské a hospodářské závazky. Řím se ostatně v té době rozšiřoval do Středomoří, takže na severní expanzi nezbývalo sil ani lidí. 

To skončilo za Augusta, který se po vyřešení Antoniovy otázky rozhodl, že ustanoví novou hranici na Rýně a Dunaji. Pro Norické království to znamenalo likvidaci, protože římský stát se rozrostl natolik, že žádný nárazníkový stát na území Rakouska už nepotřeboval. 

Samotný úder přišel roku 15 před n.l., kdy legionáři pod vedením nevlastních synů a zeťů císaře Drusa a pozdějšího císaře Tiberia obsadili po těžkých bojích Raetii (Vorarlbersko, východní Švýcarsko, Bavorsko jižně od Dunaje, severní a jižní Tyrolsko). Odpor domorodých kmenů byl tak tuhý, že byl zlomen až skoro stalinistickými metodami - deportacemi celých alpských kmenů. V Norickém království byla situace úplně jiná. Rozsáhlé styky mezi Římem a královstvím Noricum vedly k ideálnímu podhoubí pro rychlé obsazení země, které prakticky provedly jen jednotky auxilií, navíc bez vyhlášení války. Římané zprvu ponechali Noricum jako okupovanou klientskou zemi pod vládou domácích králů a až za Claudia dostalo Noricum s Raetií status provincie. 

Území dnešního Rakouska se dělilo mezi tři římské provincie, ačkoli ty samy se dočkaly mnohých změn. Jedinou pevnou hranicí byl na severu Dunaj. Větší část Rakouska patřila právě do provincie Noricum. Na západě ležela Raetia, která však zasahovala i do Bavorska. Je zajímavé, že hlavní centra oblasti, totiž pevnosti a města Vindobona (Vídeň) a Carnuntum, patřily pod panonskou provincii. 

Hlavním městem Raetie se stala Augusta Vindelicorum nebo též Vindelicum (Augsburg). Hlavním městem Norica se po římském převzetí moci v bývalém království Noricum stalo místa města Noreia další významné sídlo Virunum v Korutanech, které leželo v poměrně bezpečném zázemí. Obě provincie spravoval příslušník římského jezdectva. 

Na klidu budoucí provincie se negativně podepsala obrovská vzpoura proti Římanům, která propukla v sousední Panonii. Plány Augusta na obsazení Čech a Svobodné Germánie přišly kvůli ní a bitvě u Teutoburgu vniveč a Noricum i Raetie se staly stálou vojenskou pohraniční oblastí. V prvním století však na dunajské hranici panoval v podstatě mír. Nástupci krále Marobuda důsledně dodržovali mír, což trvalo až do let 89-92, kdy za Domitiana začaly nové boje. Ty nebyly pro Římany příliš úspěšné, nicméně skončily už za Nervy roku 97 n.l. římským vítězstvím nad Svéby. Noricum a Raetie měly na dalších sedmdesát let klid. 

Dlouhý mír na této hranici přinesl s sebou velmi nepříjemná omezení obranných možností provincie. Zatímco sousední Panonii bránily tři až čtyři legie, Noricum mohlo postavit do pole několik pomocných jednotek a jízdu o teoretické síle 500 - 1000 mužů. Proti takovýmto silám se vydala roku 166 do té doby nevídaná barbarská vlna, kterou vyvolal příchod germánských Gótů, Burgundů a Vandalů, kteří zamířili na jihovýchod k Černému moři. Před sebou tlačili Markomany, Kvády a Sarmaty, kteří se vydali přes hranice impéria na jih. Střední Podunají se stalo dějištěm zdlouhavé a strašlivé války, která změnila Noricum, Panonii, Raetii, Dacii i sever Itálie k nepoznání. Vyhořel třeba i Salzburg nebo Flavia Solva. 

Římané sice pak zahájili úspěšnou ofenzívu, ale ta se protáhla na osm let, i když ji vedl sám císař Marcus Aurelius. Limit byl samozřejmě výrazně posílen a právě do této doby můžeme datovat založení tábora Castra Regina (Řezno) i významné kolonie Lauriacum, která měla od roku 179 krýt výpady z jižních Čech. Úmysl Aurelia na zřízení nové provincie Marcomania na našem území zmařila jeho smrt, k níž došlo z přirozených příčin roku 180 buď ve Vindoboně (Vídeň), nebo Sirmiu (Sremska Mitrovica). Commodus pak uzavřel s barbary ne právě dvakrát výhodný mír. 

Po Commodově smrti se vlády po roce zmatků chopil Septimius Severus. Jeho úřady vládly v Noricu natolik nesnesitelně, že proti ústřední vládě vypukla roku 196 vzpoura, která však byla násilně potlačena. Už roku 213 pak došlo k prvnímu velkému alamanskému vpádu do Raetie, kterému římská moc odolala jen ztěžka. Roku 268 došlo během totální krize římského impéria i ke kolapsu na alpském limitu, přes který se Germáni dostali do severní Itálie. Barbary pak sice vyhnali Aurelianus a Probus, ale přesto zde germánští osídlenci zůstali už napořád. Situace si navíc vyžádala opuštění Agri Decumates a vybudování hranice na Bodamském jezeře a řece Illeru, která se vlévala zprava do Dunaje. 

Také Diocletianus musel s barbary ze severu svádět tvrdé boje. Aby na ně říši lépe připravil, provedl také reformu provinciálního systému. Zvýšil jejich počet na 101 (dělením stávajících) a nadřídil jim diecéze, které sdružovaly několik provincií, a prefektury, které byly v říši celkem čtyři. Noricum i Raetie patřily k italské prefektuře. 

Změny postihly také vojenskou a civilní správu, které Diocletianus oddělil. Obranu dunajského limitu od Castra Batava (Pasov) až k dnešnímu Rábu v Maďarsku měl na starosti velitel s titulem dux Pannoniae primae et Norici ripensis. Ochrana hranic byla posílena o mobilní jednotky těžké jízdy, zatímco pěchota přešla na podřadnou úroveň obrany fortifikací. Výsledkem bylo posílení síly říše - alespoň na nějakou dobu. 

Okolo poloviny 4.století, tedy za vlády Constantinových synů, se obnovily útoky Kvádů a dalších Germánů. Dobyto a zničeno bylo město Carnuntum. Valentinianus nájezdníky porazil a dal se také do stavby předsunutých postavení za Dunajem, ale po jeho smrti roku 375 přišla do Evropy nová hrozba Hunů, kteří před sebou sunuli další národy. Začalo stěhování národů. 

Vítězství barbarů u Adrianopole, kde skončily mnohé elitní jednotky, usnadnilo cestu přes limit mnohým dalším barbarským kmenům. V Noricu se tak například usadili Markomané, kteří sice vykonávali vojenskou službu pro Řím, ale mohli kdykoli odmítnout poslušnost s těžko odhadnutelnými následky. Nicméně tehdy ještě limit v podstatě vydržel. 

To se už nepodařilo roku 395, kdy středodunajský limit v podstatě natrvalo padl. Noricum a Panonie se díky své poloze staly centrem barbarského dobyvatelského úsilí a byly znovu zpustošeny. Nejspíš tehdy padla do rukou nepřátel i Vindobona, tehdy velitelství dunajské flotily. Konec řádění barbarů učinil až roku 406 germánský velitel v římských službách Stilicho. Útoky Hunů však o pár desetiletí později fakticky rozvrátily sousední Panonii, takže se jí Řím po vítězství na Katalaunských polích vzdal ve prospěch Gótů. Obyvatelstvo odešlo částečně i do Norica, kde osídlilo některá sídla uvnitř dosud existujících vojenských zařízení. Ve stejné době však do Norica začali pronikat Rugiové, kteří zakrátko provincii částečně ovládli. 

Pád západořímské říše roku 476 ještě neznamenal konec bojů o Noricum. Odoaker, který vystupoval jako formální místodržitel východního císaře, se totiž snažil udržet co největší část říšského území pod svou mocí. Ve dvou taženích se mu podařilo rozdrtit moc Rugiů a zničit jejich říši, ale další zájemci o vládu nad Noricem se hrnuli tak rychle, že Odoaker usoudil, že nejlépe udělá, když svoje jednotky stáhne do Itálie. V osmdesátých letech pátého století také Alamani konečně dobyli větší část Raetie a učinili definitivní tečku za římským vlivem nad dnešním Rakouskem.