Rok pěti císařů

Rok 193 věnoval římské říši hned pětici císařů a to byl ještě šestý zavražděn v poslední den roku předchozího. Jak tedy vidno, byla ta veselá doba plná dojemných příběhů a po čtyřech letech bojů s Černým a Bílým válku vyhrál Septimius Severus. 


Římská říše prošla za svoji existenci samozřejmě četnými krizemi. Je zajímavé, že hned tři z nich dostaly své jméno podle počtu císařů, kteří se protočili během jednoho roku na trůně. Vedle roku čtyř císařů, kdy se císaři stali Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus, známe také rok šesti císařů, kdy se trůnu objevili Maximinus Thrax, Gordianus I., Gordianus II., Pupienus, Balbinus a Gordianus III. Krize ve druhém století si vystačila s průměrem, když se na trůnu po smrti Commoda objevili Pertinax, Didius Iulianus, Pescennius Niger, Clodius Albinus a Septimius Severus, vítěz celé občanské války. 

Rok pěti císařůNáš příběh začíná posledního dne roku 192. Ano, je škoda, že ani Římané neznali Cimrmanovu nauku o tom, že velké události dějin se mají udát v datu, které se dobře pamatuje, a ten jeden den nepočkali. 31.prosince 192 se zakončil život megalomanského císaře Commoda, když byl nejdříve neúspěšně otráven a posléze udušen v lázni zápasníkem Narcissem. Jelikož jednatřicetiletý Commodus neměl žádné děti a ani jako jeho předchůdci od dob Nervy nikoho neadoptoval, otevřela se tím po velmi dlouhé době otázka nástupnictví. Nervo - antoninovská dynastie skončila.

Noví vládcové se pochopitelně rekrutovali z rád těch, kdo stáli za vraždou a měli čas se připravit na nové poměry. Za odstraněním císaře stál praefectus praetorio Laetus, který pravděpodobně kandidáta na císaře vybral ještě před samotnou vraždou a dotyčný o celé věci neměl nejmenší tušení. Jeho vybraným byl Publius Helvius Pertinax.

Pertinax

Pertinax se narodil 1.srpna 126 jako syn osvobozeného otroka. Vstoupil do armády a v parthské válce v šedesátých letech se vyznamenal. Posléze sloužil jako vojenský tribun v Británii a v Podunají a jako prokurátor v Dacii. Bojoval v markomanských válkách, načež sloužil jako guvernér provincií Moesia, Dacia, Syria a Britannia. Po roce 185 působil v Senátu, později jako guvernér v Africe a nakonec jako městský prefekt v Římě. Za tu dobu se stal dvakrát konzulem.

PertinaxJako vojenský veterán měl být přijatelný pro armádu, jako člen Senátu i pro členy této instituce. Jako syn propuštěnce neměl být tak ambiciózní, aby ho Laetus nemohl dále kontrolovat. Důležité ovšem bylo, jak jej přijmou pretoriáni. Těm byly slíbeny astronomické odměny a císař Pertinax se tak už ráno 1.ledna 193 ujal vlády, která měla trvat pouhých 86 dní. Zbytek říše to musel přijmout jako fait accompli.

Pertinax nezdědil úplně veselé dědictví. Commodus nesdílel nadšení pro dobrý stav veřejných financí a jeho extravagantní vláda nechala pokladnu prázdnou. Pertinax tak musel začít okamžitě šetřit, protože hlavně pretoriáni čekali bohaté odměny. Prodal majetek zavražděného císaře, ale to zdaleka nestačilo. Pokusil se o různé finanční reformy a snažil se obecně navázat na dílo adoptivních císařů, ale prostě neměl dost času na to, aby se jeho snaha nějak pozitivně projevila.

Osudnou se mu staly horšící se vztahy s pretoriány, kteří stále nedostali polovinu slíbených peněz. První pokus o převrat počátkem března ještě Pertinax odhalil, ale 28.března do paláce vtrhly dvě až tři stovky pretoriánů, kterým se nikdo nepostavil na odpor. Pertinax se rozhodl vyslat k jednání se vzbouřenci Laeta, ale ten změnil strany a spojil se s pretoriány. Císař mohl uprchnout, ale rozhodl se jednat. Vzpouru se mu prý téměř podařilo uklidnit, ale nakonec byl jedním z vojáků zavražděn.

Pertinax se nám jeví jako poměrně sympatická osoba s dobrými úmysly, které ovšem neměl za necelé tři měsíce možnost uvést v realitu. Na jeho pozitivním historickém obraze se nejvíc podílel jeho kolega ze Senátu, historik Cassius Dio. Pertinax se bohužel zapletl do věcí, nad kterými nemohl mít kontrolu a doplatil na to životem.

Didius Iulianus

Dění následující po smrti Pertinaka ukázalo, že morální krize v Římě je na velmi vysokém stupni, neboť došlo k něčemu stěží uvěřitelnému. Smrt císaře vyděsila Senát i obyčejné obyvatelstvo, neboť se jasně ukázalo, že pretoriáni jsou všemocní a všehoschopní a panoval strach z krveprolití a rabování. Armáda sice pretoriány hravě početně převyšovala, ale byla dislokována na hranicích tří kontinentů, příliš daleko na nějaký brzký zásah. A tak se i o dalším císaři rozhodlo přímo v Římě.

Didius JulianusCesta to byla nanejvýš hanebná. Jak píše Cassius Dio:“ „Didius Iulianus chamtivě shromažďoval peníze a marnotratně je rozhazoval – a nemohl se dočkat státního převratu. A tak, když se doslechl o Pertinakově smrti, spěchal do vojenského tábora, postavil se u jeho brány před ohrazením a dělal vojákům finanční nabídky za císařský trůn. Poté následoval krajně hanebný obchod, zcela nedůstojný Říma. Protože jako na nějakém trhu či v aukční síni se hlavní město i celá říše staly předmětem dražby. Prodávali ti, kteří sprovodili ze světa předešlého císaře a možnými kupci se stali Sulpicianus a Didius Iulianus.“

Didius Iulianus nebyl jediným zájemcem o koupi trůnu. Konkurentem mu byl Pertinakův tchán Tiberius Flavius Sulpicianus, který nabídl pretoriánům 20 000 sesterciů na hlavu. Didius Iulianus nabídl 25 000 sesterciů a jelikož navíc pretoriáni měli obavu, aby Sulcipianus neměl ambici pomstít Pertinakovu smrt, byl císařem prohlášen Didius Iulianus. Toho na nátlak pretoriánů schválil i Senát.

Didius Iulianus se narodil mezi lety 133 a 137 v Mediolanu v prominentní rodině, vychovávala jej matka Marca Aurelia Domitia Lucilla. Není tak divu, že se v brzkém věku dostal k prvním úředním postům. Byl kvestorem, aedilem, praetorem, velel legii, byl správcem provincií Gallia Belgica, Dalmatia, Germania Inferior, Bithynia a Africa. V roce 175 vykonával nejvyšší úřad konzula, poněkud pikantně v duu s Pertinakem. Za Commoda upadl v nemilost, byl dokonce obviněn, že usiloval o císařův život, ale uhájil se.

Po smrti Pertinaka si pak Didius Iulianus koupil císařský trůn. Ovšem nemohl si koupit úctu a respekt a ani oblibu. Postavil se proti němu římský lid, na čemž ovšem zase tak úplně nezáleželo. Horší bylo, že nebyl schopen dostát svým závazkům k pretoriánům, prostě neměl dost peněz. Římem se šířila nespokojenost a ta brzy přeskočila i do provincií, kam se dostala zpráva o novém císaři a příběh o jeho vzestupu.

Záhy došlo hned ke třem vzpourám významných vojenských velitelů v říši. Vzbouřil se panonský velitel Septimius Severus, Pescennius Niger v Sýrii a velitel Británie Clodius Albinus. Všichni bezprostředně disponovali třemi legiemi. Didius Iulianus se po několika málo týdnech vlády ocitl v úzkých. Nemohl důvěřovat lidu, který ho nesnášel, nemohl důvěřovat pretoriánům, kteří mu říši prodali a které obelhal. Armáda se proti němu postavila, Senát ho snášel z donucení. Jeho situace byla bezvýchodná.

Největší nebezpečí představoval Septimius Severus, který to měl z Carnunta nejblíže a který brzy překročil Alpy. Didius Iulianus mu postavil do cesty nájemné vrahy, poselstvo ze Senátu, pretoránskou gardu, nic z toho nepomohlo, pretoriáni prostě jen změnili strany a doufali, že budou fungovat stejně i nadále. Severův postup Itálií se proměnil v květinové tažení, kterému se nikdo nepostavil na odpor. Didius Iulianus se pokusil Severa ještě přesvědčit, že by mohli vládnout spolu, ale to už byl opravdu zoufalý pokus. Senát nakonec vyhlásil nad císařem rozsudek smrti a deifikoval Pertinaka, k jehož odkazu se Severus hlásil. Ten pak vykonal prostý voják 1.června roku 193, kdy šedesátiletého císaře, který si za vlastní peníze koupil tak smutný osud, zavraždil. Didius Iualianus vládl 66 dní. Jeho poslední slova údajně byla: „Jaké zlo jsem způsobil? Koho jsem zabil?“ Dodejme, že se minimálně zbavil praefecta praetoria Laeta, čímž učinil říši službu, byť jeho panonské pretoriánské následovníky si Cassius Dio, zvyklý přece jen na jistou úroveň, příliš nepochvaloval. 

Pescennius Niger

Gaius Pescennius Niger byl dalším pretendentem trůnu, který se prohlásil za císaře v dubnu roku 193, o něco později, než to učinil Septimius Severus. Narodil se někdy v letech 135 a 140 ve staré jezdecké rodině a stal se prvním jejím členem, který to dotáhl až do senátu. O jeho mládí není známo nic jistého a temno pokračuje až do roku 191, kdy jej Commodus jmenuje císařským legátem v Sýrii. Zde stále slouží, když jej zastihnou novinky o pádu Pertinaka a dražbě trůnu po jeho smrti.

Pescennius NigerCísařem jej prohlásily východní legie a centrem jeho moci se zpočátku stala Sýrie. Jestliže Septimius Severus měl k ruce mnohem větší dunajské síly a byl také mnohem blíž Římu, musel jednat okamžitě. Pescennius Niger by býval udělal dobře, kdyby jednal okamžitě, ale chtěl si nejdříve zajistit podporu celého východu a posbírat zde vojsko, neboť na začátku vzpoury mu podléhaly jen tři legie. Klíčem k jeho úspěchu mělo být ovládnutí Egypta, který zásoboval Řím většinou obilí.  Niger sice nakonec zkonsolidoval svoji moc na východě a získal podporu Byzantia (později Konstantinopolis) na evropském kontinentu, ale to už bylo jasné, že bude muset svést válku se Septimiem Severem, který získal Řím, zmobilizoval armádu a loďstvo a vytáhl okamžitě na východ, aby se střetl s Pescenniem.

Pescennius Niger byl od počátku v nevýhodě. Disponoval šesti legiemi, zatímco Severus jich mohl poslat do boje šestnáct. Niger se tedy rozhodl, že zaútočí jako první a dosáhl jistých úspěchů v Thrákii. Byzantium sice bylo obleženo, ale odolávalo úspěšně (a dodejme, že padlo až na konci roku 195, tedy po dvou a půl letech boje). Severův generál Candidus se vylodil na asijské straně a setkal se v bitvě s generálem Pescennia Nigera. Bitva se odehrála na konci roku 193 u Kyziku a Severus ji vyhrál. Podobně dopadl i další střet, ke kterému došlo nedlouho poté u Nicaey.

Armáda Pescennia Nigra byla ovšem dosud akceschopná, byť se už jen bránila. Niger se stáhl do Sýrie i s jádrem své armády, ale nad jeho mocí se začínalo pomalu smrákat. Jednotlivá města i celé regiony přebíhaly k Severovi, nejbolestnější ztrátou pak rozhodně byla ztráta Egypta. Pescennius Niger nyní mohl doufat v zázrak, ale pokusil se o něj a vytáhl proti nepříteli. Obě vojska se utkala v květnu 194 u Issu, přesně v místech, kde se Alexandr Velikýbitvě odrazil k tažení až do Indie. Pescennius Niger ovšem i zde utrpěl porážku, ztratil dvacet tisíc mužů a jeho osud začal napodobovat nikoliv Alexandra, ale spíše jeho soka Dareia III. Pescennius Niger se ještě pokusil o útěk do Parthie, ale byl chycen a popraven. Takto si Septimius Severus zajistil východ říše. Ale dozvuky roku pěti císařů jej tentokrát dohnaly na západě a nakonec se musel narychlo přesouvat od Eufratu, kam vytáhl potvrdit triumf na východě, až do Galie, aby své císařství zachránil.

Clodius Albinus

Decimus Clodius Ceionius Septimius Albinus byl rodákem ze severoafrického Hadrumeta a ze všech pěti zájemců o trůn z roku 193 byl nejmladší – narodil se kolem roku 150. Rozhodl se pro kariéru v armádě a již v poměrně mladém věku, roku 175 se zvláště vyznamenal v boji proti uzurpaci Avidia Cassia. Za Commoda velel vojskům v provincii Gallia Belgica a pak se přesunul do Británie. Zde se dopustil takového drobného incidentu, když na falešnou zprávu o císařově smrti zareagoval plamenným prohlášením, že Commodus byl tyran a Senátu je třeba vrátit jeho moc a důstojnost. Commodus nelenil a vyslal do Británie náhradníka, ale ten se nestihl dostavit, dokud nebyl císař mrtev. Albinus si podržel velení a než se zorientoval v situaci, byl po smrti i Pertinax.

Clodius AlbinusMezi třemi vojenskými veliteli, kteří byli prohlášeni za císaře v návaznosti na ostudné zvolení Didia Juliana, patřil i Clodius Albinus, kterého provolali jeho vojáci v Británii, ke kterým se později přidali i muži v Galii a Hispánii – ovšem nikoliv početné rýnské legie. Zatímco Pescennius Niger se od počátku postavil proti Septimiu Severovi, zvolil Clodius Albinus opačnou strategii – spojil se s ním. Severus ho jmenoval Caesarem a tedy teoreticky i nástupcem, byť měl dva vlastní syny, ačkoliv dosud malé. Ze strany Septimia Severa nešlo patrně o nějaký upřímný záměr, ale chtěl asi docela průhledně získat čas, než vyřídí Pescennia, a pak se chtěl obrátit proti Clodiovi.

Jelikož Severus se záhy odebral na východ, zůstal Clodiovi prakticky celý západ, přičemž přímo velel třem britským legiím a jedné hispánské. Když padl Pescennius Niger, byl Clodius Albinus už připraven na odpor proti Septimiu Severovi, když sesbíral prý až 150 000 mužů ze západu. Septimius Severus na nic nečekal, na podzim 196 nechal svým dědicem prohlásit syna Caracallu a Clodia Albina nechal prohlásit veřejným nepřítelem.

Clodius Albinus vyrazil z Británie, v Galii porazil Severova legáta Viria Lupa a svým hlavním městem jmenoval Lugdunum (Lyon). Jazýčkem na vahách mezi oběma soupeři byly pak rýnské legie, ale jejich přízeň si Clodius Albinus nevybojoval, a tak musel doufat v dobrý výsledek rozhodujícího střetu. K první bitvě došlo u Tinurtia (Tournus), ale ta byla nerozhodná. Vyšel teprve druhý pokus. K tomu došlo 19.února 197 poblíž Lugduna. Cassius Dio tvrdí, že se proti sobě postavilo na tři sta tisíc mužů, rovnoměrně na obou stranách, což by činilo asi tři čtvrtiny všeho vojenského personálu říše v té době.

O bitvě u Lugduna toho pohříchu moc nevíme. Šlo o dvoudenní střet, takže nepochybně šlo o bitvu velmi vyrovnanou a asi i dost krvavou. Jak se zdá, na konci druhého dne rozhodl Septimius Severus útokem jízdy, která zlomila armádu Clodia Albina a poslala ji na útěk. Se svoji armádou zahynul také Clodius Albinus. Nevíme s jistotou, jestli byl zabit v bitvě, ale patrně uprchl do Lugduna, kde buď spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Jeho hlavu pak Septimius Severus poslal do Říma jako varování dalším vzbouřencům a vyvraždit nechal i celou jeho rodinu. V únoru 197 tak měla říše po čtyřech letech jediného císaře.

Septimius Severus 

Se stal vítězem celé vleklé občanské války. Ze tří pretendentů se nechal provolat císařem jako první a ze začátku využil své centrální pozice a síly svých dunajských oddílů, později se pak vezl na vlně váhání, přičemž zvláště v případě Clodia Albina to bylo váhání skutečně trestuhodné. Jistě jste pochytili populární historickou zajímavost, že nejdříve porazil Černého (Pescennius Niger) a posléze i Bílého (Clodius Albinus). Septimius Severus se osvědčil jako dobrý vojevůdce a tvrdý vladař, což bylo přibližně to, co říše potřebovala po několika letech chaosu. Septimiovi Severovi věnujeme samozřejmě zvláštní článek zde. Jeho děti však už zdaleka tolik úspěšné nebyly a krize třetího století začala nabíhat právě za Caracallovy vlády.

Septimius Severus