Justinianus I. (527 - 565) n.l.

Justinianus byl jedním z mála císařů, kteří si přízvisko Veliký skutečně zasluhovali. Svoji nezměrnou energii vložil do řady projektů - kodifikoval právo, nechal vystavět největší křesťanský chrám po celé další milénium, pokusil se sjednotit svoji říši s bývalou západní polovinou a rozbil říše Vandalů a Ostrogótů. Musel však také čelit hrozbám a tou největší byla trvalá udržitelnost jeho projektů. Po jeho smrti totiž říši postihla vleklá krize a byl to právě Justinianus, kdo zadlužil stát a přečerpal všechny jeho zdroje. Více v článku. 


Úvod

Jen málo císařů pozdně antické doby zanechalo v obecném povědomí výraznou stopu. Otázky, které se týkají císařů se jmény jako Zeno nebo Leon, by jistě ve vědomostních soutěžích nepatřily k těm nejpopulárnějším. Právě tito mužové však dokázali říši zachovat v době, kdy se na západě sesterské impérium dezintegrovalo. Návrat Východořímské říše na vrchol pak dokončil vůbec nejvýraznější a nejznámější panovník pozdní antiky, Justianianus I., právem nazývaný Veliký. 

JustinianJeho životní dílo je skutečně obdivuhodné a náš obdiv se nemusí týkat jen gigantického chrámu Hagia Sophia nebo velkých územních zisků, které mu vybojovali jeho vynikající vojevůdci, byť někdy s trochou toho štěstí. Vůbec nejobdivuhodnějším činem tohoto muže je fakt, že se na trůně udržel téměř čtyři desítky let a to v době, kdy Konstantinopolis rozhodně neslula veřejným klidem a obecným mírem. Podívejme se tedy na životní příběh muže, který z prostých poměrů povstal až k císařskému purpuru a dokázal jej držet zvratům osudu navzdory až do své smrti.

Budoucí císař se narodil asi roku 483 n.l. jako Petrus Sabbatius v městě Tauresium, které se nachází asi dvacet kilometrů od současné makedonské metropole Skopje. O tom, že nešlo zrovna o výspu římanství, svědčí asi nejlépe fakt, že jen o tři roky dříve zde spatřil světlo světa také pozdější ostrogótský král Theodahad, nicméně i tak se Justinianus narodil do latinsky hovořící rodiny – a byl také asi posledním císařem, který hovořil latinou jako rodným jazykem. Ve východních částech impéria už totiž dávno triumfovala řečtina.

Justinianus nepocházel z vysokých kruhů, ba naopak, jeho původ je patrně ryze rolnický a jeho předkové byli míšenci Římanů a Thráků nebo Ilyrů. Pro budoucí kariéru císaře byla klíčová osoba jeho matky Vigilantie, která byla sestrou jistého Justina. Tento muž ovlivnil kariéru svého synovce v mnoha bodech včetně jména. Působil jako tělesný strážce na císařském dvoře a také jeho příběh je zajímavý – i on se totiž nakonec po hvězdné kariéře ve vojsku stal císařem. S hvězdou bezdětného strýce stoupala také hvězda Petra Sabbatia, který někdy před rokem 520 přijal jméno Justinianus, neboť ho strýc oficiálně adoptoval 

Nástup na trůn, osobní život a charakterové vlastnosti

Detaily úvodních kroků Justinianovy kariéry jsou nám dnes neznámé. Po adopci se přesunul do metropole, kde získal vzdělání v klasických disciplínách a sloužil na nižších pozicích v palácové gardě, v době, kdy jeho strýc už oddílu velel. Justin se pak roku 518 stal císařem, aniž by tomu předtím něco naznačovalo a aniž by to zůstalo stranou drbů o tom, koho všeho musel uplatit a kde na to vzal. Výsledek byl bez debat – Justin se stal císařem a Justinianus se stal jeho blízkým důvěrníkem a zřejmým pretendentem trůnu. V boji o nástupnictví se asi nezalekl i vskutku byzantinských prostředků, když soka Vitaliana, velitele armád, nechal patrně roku 520 zavraždit. O rok později slavil svoje první konzulství a stal se nástupcem Vitaliana v role vrchního velitele. O nástupnictví jej mohla připravit už jen mimořádně důmyslná intrika, neboť v podstatě už asi vládl on – Justin se narodil v roce 450 a ke konci života už jej údajně sužovala značná senilita, kterou kompenzoval právě třicetiletý Justinianus.

Starý vladař zemřel 1. srpna 527. Přesně čtyři měsíce předtím byl Justinianus jmenován spolucísařem, takže jeho nástupnictví bylo zřejmé a nebylo nikým ohroženo, už vzhledem k faktu, že fakticky vedl říši asi již několik let, patrně už od roku 521, kdy v listě papeži mluvil o dvou vladařích v čele státu, včetně sebe samozřejmě.

TheodoraNový císař měl pochopitelně své mouchy. Někteří mu vyčítali původ, někteří cestu, jakou se dostal ke trůnu jeho strýc i on sám a asi nejvíce lidí mu vyčítalo jeho manželku Theodoru. Budeme jí věnovat samostatný článek, nicméně alespoň ve zkratce – Theodora byla dcerou trenéra medvědů a tanečnice a herečky a sama se v metropoli živila jako herečka a snad i jako lepší nebo horší prostitutka. Justiniana však ohromila svoji krásou, zábavností a moudrostí natolik, že si ji rozhodl vzít za ženu. To už samo o sobě bylo skandální a navíc šlo o porušení zákona, který zakazoval sňatky úředníků s herečkami. Zákon byl po bojích ve vládnoucí rodině změněn, svatba roku 525 proběhla a nevadilo ani to, že Theodora už měla dceru, přičemž není právě jisté, že by Justinianus byl otcem. Metropole získala svůj skandál a budoucí císař moudrou a svébytnou manželku, která mu byla další skoro čtvrtstoletí pevnou oporou a jednou mu patrně i  zachránila trůn. 

Justinianus byl však mnohem spíše přínosem. Správa říše vyžadovala vynikajícího a energického člověka, a pokud můžeme pochybovat o císařově charakteru, o jeho energii není vůbec pochyb. Ve vladaření se našel a věnoval mu plný čas, dokonce se o něm tvrdilo, že nikdy nespí, což bylo jen mírné přehánění jeho pracovní doby. Do projektů, které pojal za své, dokázal delegovat obrovskou energii, jak můžeme asi nejnázorněji vidět na stavbě chrámu Hagia Sophia a její délce. Dokázal své lidi zabezpečit a vojenské kampaně netrpěly jako mnohokrát předtím nedostatkem prostředků nebo personálu. Justinianova energie sice postupně uvadala, ale i jeho osmdesátiletý stařec dokázal vládnout říši s přehledem.

Cíle Justinianovy vlády na politické rovině byly dány poměrně jasně – obnovit nadvládu říše nad Středozemním mořem, obnovit Mare Nostrum,…a dále by se vidělo. K tomu však bylo nutné nejdříve obnovit autoritu říše na věčně problémových hranicích. Justinianus zdědil válku s Persií, kterou vedl po prvních pět let své vlády, tradičně bez výrazných výsledků, a ukončil je „Věčným mírem“, za který zaplatil nemalou sumu peněz. Uvolnil si tím ovšem ruce na dalších směrech, zvláště tedy na území, které dříve spadalo pod správu Západořímské říše. Pro směřování Justinianovy vlády bylo klíčové první expediční tažení do Afriky, ale k jejímu konání málem nedošlo a během pár dní byl císař málem svržen z trůnu. Mohlo za to povstání Niká.

Povstání Niká (532)  

Pouliční násilí nebylo v ulicích antických velkoměst žádnou vzácností a Konstantinopolis rozhodně nebyla výjimkou. Jistá míra násilí v ulicích byla akceptována, ale právě z toho se zrodilo povstání Niká. Každé město s hipodromem totiž vedle závodníků čítalo také značně fanatické podporovatele jednotlivých týmů, které nesly jména po svých barvách. Tato tradice prochází dějinami císařského Říma, jako fanatik do závodů proslul třeba Caligula.

NikáJustinianus byl podporovatelem týmu Modrých a stejně tak to měla jeho choť Theodora. Císař se asi za dob mládí angažoval v pouličních potyčkách, které k soupeření týmů jaksi automaticky patřilo, ovšem jako císař už dodržoval dekorum a nesnížil se do role Nerona, řádícícho v ulicích, dokonce se asi snažil být nestranný. 10.ledna 532 zatkl městský prefekt sedm výtržníků z táborů Modrých a Zelených a za vraždy je odsoudil k smrti pověšením. Pět bylo popraveno, ale dva výtržníci, po jednom z každého tábora, se zachránili, když spadlo lešení popraviště a nalezli azyl v klášteře. O tři dny později na závodech žádali fanoušci císaře o osvobození obou přeživších, ale ten jejich prosby vytrvale ignoroval. U dvaadvacátého ze čtyřiadvaceti závodů programu toho dne se dav vzbouřil a s heslem Niká (Zvítězíš) povstali. Dvůr vyhledal útočiště v nedalekém paláci, zatímco dav začal ničit a rabovat.

Justinianus se nenechal vyhodit ze sedla a druhého dne se pokoušel o obnovení her, ale vyprovokoval tím jen další kolo ničení, ke kterému se přidávaly stále nové síly. Justinianus se pokusil o smírné řešení konfliktu, když nabídl účastníkům amnestii, ale nebyl vyslyšen a dav si zvolil nového císaře Hypatia, synovce Justinova předchůdce Anastasia. Justinianovi došla kuráž, zvlášť když ani věrné jednotky armády, které dorazily z Thrákie, nedokázaly vzpouru uklidnit. Vše bylo přichystáno pro evakuaci dvora z metropole, ale císařovna moc dobře věděla, jakého je původu a tušila, že v exilu ji nečeká nic dobrého. Přesvědčila císaře, aby místo útěku zasáhl silou. Vojevůdce Belisarius právě zde poprvé prokázal své umění, když se dostal až k hipodromu a rozpoutal zde krvavou lázeň chabě nebo vůbec neozbrojených vzbouřenců. Zde jich padlo na třicet tisíc a vzpoura skončila.

Přestože málem ukončila Justinianovu vládu, nakonec se ukázala jako blahodárná. Zbavila císaře vlivu lůzy a projevy chuligánství byly nyní trestány ihned. Císař se také zbavil senátorské opozice, která se pochopitelně při vzpouře Niká projevila a nyní bublala jen v podzemí a velmi slabě. A konečně přestože škody na majetku byly obrovské, zničené bloky domů a kostely uvolnily místo pro císařův vlastní stavební program. Práce na chrámu Hagia Sophia začaly jen 45 dní po potlačení vzpoury. Konečně i ctižádostiví vojenští velitelé dostali své a Belisarius a řada dalších byli záhy posláni na výpravu, která je zabavila na léta.

Africká kampaň (533 – 534/548)

AfrikaTřicátá léta se Justinianovi dařila, byla to léta sebedůvěry a vydařených akcí na všech frontách, Niká byla jediným problémem. Epochu úspěchů zahájil císař tažením do Afriky, kterou ovládali více než století Vandalové. Kmen obávaného Geisericha ovládal Kartágo a další města a co bylo mnohem nebezpečnější, ovládal také mořské cesty, loďstvo Vandalů bylo velmi obávané, stejně jako vynikající vandalská jízda.

Záminkou pro tažení do Afriky se stal boj o víru. Král Hilderich byl katolík a znovu otevřel kostely, přestože Vandalové byli ariáni. Hilderich byl roku 530 vyhnán a zatčen a nahrazen svým synovcem Gelimerem, který zemi navrátil k ariánství. Vedle toho existoval tlak četných vrstev k návratu do Afriky, přestože poslední taková expedice roku 468 skončila strašnou katastrofou. Justinianus se rozhodl pro útok, ačkoliv jeho nejbližší byli v nejlepším případě zdrženliví.

Expedice vyrazila v létě roku 533 pod velením Belisaria. Ten disponoval osmnácti tisíci muži, z toho pěti tisíci jezdci, což byla síla, která potřebovala trochu štěstí, aby otřásla vandalskou nadvládou nad Afrikou. To se také brzy přihlásilo, když Gelimer, kupodivu nic netuše o ofenzivě, poslal 5000 elitních mužů a 120 lodí na Sardinii, aby potlačili povstání. Pro srovnání celý Belisariův konvoj měl jen 92 válečných lodí.

Belisarius se tak nerušeně vylodil a mašíroval, jištěn flotilou, ke Kartágu. Gelimer popravil Hildericha, který dal k válce záminku, a vyrazil do boje. Jeho bojový plán ovšem sérií omylů, nešťastných náhod a chabé komunikace žalostně selhal a jeho vojsko bylo po částech poraženo pouhým předvojem Belisaria, který se patrně do bitvy vůbec nezapojil. Více ovšem ve vynikajícím článku o bitvě u Desátého milníku (Ad Decimum). Druhého dne vstoupili císařští vojáci opět po sto letech do Kartága.

Gelimer uprchl a sesbíral síly z okupovaných území, ale v prosinci utrpěl další porážku u Tricamaru a později se vzdal. Stal se později hlavní atrakcí triumfu nad Vandaly, který se odehrál v metropoli a dožil v Galatii, kde mu císař udělil statek. Vítězství nad Gelimerem neznamenalo, že Afrika spadala okamžitě pod Konstantinopolis, naopak bylo třeba ještě patnácti let bojů především s berbery, než byl odpor zpacifikován Janem Troglitou roku 548. Dobytí Afriky stálo impérium astronomickou cifru sto tisíc liber zlata, ale přineslo prosperující území, které vedle afrického pobřeží čítalo také Sardinii, Korsiku, Baleáry a území u Gibraltaru. Africké pobřeží pak zůstalo klidným místem impéria až do příchodu Arabů.

Italská kampaň, fáze první (535 – 540)

ItáliePo triumfu v Africe se zrak Justiniana upřel na pradávné epicentrum římské civilizace, totiž na Apeninský poloostrov, kde od doby Theodoricha Velikého vládli Ostrogóti.

Jak se zdá, Justiniana postihla jistá horečka z vítězství, pročež nechal odstartovat kampaň, jejíž konec byl mnohem díl, než kdokoliv předpokládal. Po snadném zhroucení vandalské říše se očekávalo, že jedno či dvě vítězství podobně zničí i režim, který provozovali v Itálii Ostrogóti. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě.

Belisarius dostal k dispozici pouze 7500 mužů, se kterými měl okupovat Sicílii a pokračovat do Itálie, zatímco další vojevůdce Mundus, další z mužů, kteří potlačovali povstání Niká, velel bojům na dalmatské frontě. Justinianus vsadil na osvědčený recept využití sporů o nástupnictví mezi Ostrogóty a sektářských rozporů v křesťanských větvích a využil náhlé prestiže své armády, aby zasadil další rychlý úder.

BelisarBelisarius se vylodil na Sicílii, která byla strategicky položená a navíc vcelku nakloněná změně režimu. Východořímská armáda nenarazila s výjimkou Panorma (Palermo) na žádný výrazný odpor a mohla se připravit na vylodění na pevnině. Na Silvestra roku 535 ostrov padl. To na severu se Mundovi vedlo hůře, když v Dalmácii padl v nevýznamném střetu, ale území pro říši také dobyl. Ostrogótský král Theodahad (ano, ten který pocházel ze stejného města jako Justinianus) se pokoušel vyjednávat, ale po neúspěchu v bojích o Neapol v listopadu 536 byl zapuzen vlastním lidem a na útěku zabit. Nový král Witiges mohl stejně jen přihlížet tomu, jak Belisarius v prosinci téhož roku vstupuje bez odporu do Říma, který se postavil na stranu císařskou.

Witiges ovšem neseděl se založenýma rukama. Uplatil Franky, kteří ohrožovali severní hranici, a se sesbíraným vojskem se dal do protiútoku. Jeho síla nebyla nijak malá, Prokopios píše o 150 000 mužích, a přestože jistě přehání, byla jeho síla taková, že Belisarius nemohl riskovat polní bitvu. Uzavřel se tedy v Římě, kde byl obležen déle než rok.

Roční obléhání Říma bylo jednou z posledních kapek, které toto kdysi slavné hlavní město světa uvedlo do trosek a polovičního zapomnění. Jak obléhatelé tak i obléhání trpěli hladem a obecným nedostatkem, nicméně i zde Belisarius slavil vítězství, když ho dostihly posily vyslané císařem a vojevůdce mohl nejen konečně prolomit kruh obklíčení, ale opět se dát do ofenzivních akcí.

Během jedné takové akce se detašovaná jednotka dostala až do Rimini, tedy den od ostrogótského hlavního města Ravenny, kde však byla obležena. V čele nových posil se do Itálie dostal další výtečný vojevůdce, eunuch Narses. Ten sice teoreticky pochopitelně měl spolupracovat s Belisariem, ale jejich osobní animozita vedla spíše k opaku a jedním z důsledků bylo zbytečné zničení Mediolana (Milán). Po tomto byl Narses z bojiště odvolán.

Belisariovy jednotky dále slavily vítězství a byly už na dohled Ravenně. Ostrogóti museli jednat o míru. Císařští vyslanci nabídli Gótům volný odchod za řeku Pád a ponechání poloviny královského pokladu, což byla značně velkorysá nabídka, kterou ale stornoval Belisarius, asi v předtuše dalšího triumfu a s chybným úsudkem o tom, že barbaři jsou se silami na konci. V květnu 540 tak sice císařská armáda vstoupila do Ravenny, ale ostrogótský odpor tím navzdory očekávání neskončil. Belisarius navíc upadl v podezření, že se plánuje v čele dobyté země odtrhnout od Konstantinopole, takže byl odvolán a triumf mu byl zamítnut. Ostrogóti si zatím zvolili nového lídra Totilu a ten se stal impériu těžkým soupeřem na více než deset dalších let krvavých bojů.

Zatím však tažení korunovalo celé snažení třicátých let – velká část středomořských území opět patřila císaři a vše se zdálo růžové. Jak už to však v dějinách bývá, tento pocit netrval dlouho.

Perská válka (540 – 545)

Věčný mír netrval ani deset let a na východní hranici bylo opět veselo. Začátek čtyřicátých let odstartoval novou epochu Justiniánovy vlády, epochu konsolidace zisků a ta byla samozřejmě mnohem obtížnější než zisky v prvotním zápalu. Perská král Chosrau na východě udeřil už na jaře 540, když buď využil angažovanosti nemalé části armády na západě, nebo dokonce přímo jednal na popud Ostrogótů, kteří právě hájili Ravennu.

Chosrau zažil triumfální začátek tažení, když projel východními provinciemi jako nůž máslem a udeřil přímo na nejvýznamnější město Sýrie, Antiochii. Město sice hájila poměrně početná posádka posílená i domobranou, ale na nabídku k volnému odchodu reagovala kladně a město tak snadno padlo do perských rukou, což byla těžká rána pro Justinianovu prestiž.

Na východ byl opět vyslán Belisarius, který se právě vrátil z Itálie, odkud na východ také přivedl posily. Podařilo se mu Peršany vymanévrovat a udržel hranice i v tažení roku 542, ale za poněkud nevysvětlených okolností byl odvolán, opět asi hrály roli jeho domnělé nebo skutečné ambice.

Příštího roku vystrojila Konstantinopolis třicetitisícovou polní armádu, která měla situaci na východě vyřešit, ale vojevůdce Martin nedosahoval kvalit Belisaria a nechal svoji armádu poraženou ze střetu s mnohem slabším protivníkem. Navazující perské obléhání Edessy však také nevedlo k ničemu a vše směřovalo k míru. Ten byl uzavřen roku 545 a nutil Římany k platbám ve zlatě.

Ani další léta na východě nebyla klidná, ale jelikož Peršané se museli bránit nájezdům Bílých Hunů, nakonec roku 561 souhlasili s padesátiletým mírem. Máme-li pocit, že Justinianus zanedbával východní armády, vzpomeňme na třicetitisícovou armádu sebranou k tažení roku 543 – byla o polovinu větší než ta, která dobyla Afriku a čtyřikrát větší než sbor, se kterým Belisarius začal boje v Itálii. Tak jako tak, východní hranice byla zase jednou uhájena. To však v dané době nebylo hlavním problémem císařství. Tím byl mor.

Justiniánský mor a jiné katastrofy (541 – 542)

Vedle Peršanů totiž přišlo z východu i další nebezpečí, proti kterému byla jen minimální ochrana. Byl jím justiniánský mor, který podle genetických zjištění přišel z Číny a vedle Východořímské říše zasáhl také Persii a přístavní města ve Středomoří. Do Konstantinopole přišel asi z Egypta, který zásoboval metropoli obilím – a také krysami a jejich blechami, které nemoc přenášely.

V prostředí velkoměsta se moru mimořádně dařilo. Prokopios píše, že v Konstantinopoli hynulo deset tisíc lidí denně, což je asi nadsázka, ale možná ne tak velká. Město se zahalilo do pachu smrti a mrtví nebyli ani pohřbívání, ale skladováni v otevřeném prostoru. Město nakonec ztratilo čtyři desetiny svých obyvatel a nakažen byl údajně i samotný císař, ale přežil.

MorVenkov na tom byl zdánlivě lépe, zvláště ovšem díky tomu, že nemohl nabídnout tak ohromující čísla zemřelých. I tak však mnohé venkovské oblasti prakticky vyhynuly a četná pole ležela ladem. Zahynula asi čtvrtina obyvatel Justinianovy říše. V důsledku toho došlo k rozvratu zemědělství, růstu cen potravin a úpadku daňových výběrů, což při značně rozmařilé fiskální politice císaře byl obrovský problém.

Vedle úpadku zemědělství došlo také ke značnému oslabení císařské armády, která musela ve zvýšené míře spoléhat na barbarské žoldnéře – a na ty zase neměla vláda dostatečné množství peněz, zvláště po Justinianově smrti. Právě příchod moru, který je vázán spíše na hustěji osídlené oblasti, byl jedním z důležitých faktorů pro blitzkrieg islámu v jeho prvních letech – nomádské kmeny morem být výrazněji zasaženy nemohly. Na dohled tak byla zřejmá vojenská reforma – vláda získala odúmrtím spoustu pozemků, které pak rozdala rolníkům, kteří působili také jako vojáci.

A co to vlastně byl justiniánský mor? Jde o první jasně doložený příklad dýmějového moru, jak jej známe z kontinentální Evropy ve 14.století. Nešlo patrně o prakticky dokonale letální plicní formu, ale o klasický dýmějový mor s úmrtností asi 60% nakažených. 

Epidemie zuřila nejvíce v prvním roce po svém příchodu do říše, ale trvalo dvě století, než z neznámých důvodů prakticky z Evropy na řadu staletí nevymizela. Do té doby se epidemie moru staly klasikou dějin Blízkého Východu a Středomoří. Vyžádaly si asi padesát milionů obětí, z toho polovinu hned na začátku, to je v letech 541 – 542. Vzhledem k tomu, že po první vlně následovala několikaleté období klidu, mohl se uklidněný císař znovu otočit na západ, kde se na italském bojišti situace rapidně změnila.

V souvislosti s příchodem moru je třeba také zmínit, že Justinianova vláda byla přírodními katastrofami protkána v míře nebývalé. Hned roku 542, kdy se metropole ještě zdaleka nevyrovnala s morem, ji postihlo zemětřesení. O šestnáct let později přišla další velká vlna moru a téhož roku také další silné zemětřesení, které dokonce zničilo kupoli chrámu Hagia Sophia a donutilo císaře k její kompletní přestavbě.

Už ve třicátých letech panoval po celém Středomoří hladomor, neboť byl údajně oslaben svit Slunce. Je možné, že vybuchla nějaká sopka na druhé straně světa, ale žádné to dosud nebylo s jistotou prokázáno. Roku 551 pak zemětřesení srovnalo se zemí Bejrút a vyvolalo tsunami, což přineslo dalších třicet tisíc obětí. Antiochií zase prošli Peršané a dvě zemětřesení.

Italská kampaň – fáze druhá (540 – 552)

Itálii jsme opustili v roce 540, kdy byli Ostrogóti na okraji propasti. Dějové odbočka na východní bojiště a k moru byla nutná – pochopíme totiž, že císařská armáda musela své zdroje přesunout a omezit své působení na válčišti v Itálii. Výsledek se rychle dostavil. Ostrogóti zvolili králem Totilu, skvělého válečníka. byť bez velké taktické invence, a ten začal sbírat vítězství. Po vítězství u Faenzy v severní Itálii (542) si otevřel Totila dveře k ofenzivě, která mu rychle získala téměř celý poloostrov. Jedním z mála hájitelných míst byl Řím a naději obránců posílil také návrat Belisaria roku 544, ale ten toho bez vojska mnoho nezmohl. V prosinci 545 byl opět Řím obležen a po roce bojů padl.

Belisarius dokázal Řím opět dobýt (547), ale bez posil cítil beznaději. Poslal svoji choť, blízkou přítelkyni císařovny Theodory do metropole, aby popohnala přísun posil, ale císařovna právě zemřela na rakovinu. Bez naděje požádal skvělý vojevůdce o vystřídání a roku 548 navždy opustil italské bojiště.

NarsesJustinianus však italské bojiště nenechal na holičkách a hned poté, co si zajistil východní hranice, začal chystat velkou výpravu, která měla válku rozhodnout. Ta byla připravena roku 550, kdy opět padl Řím do ostrogótských rukou. Expedici měl původně velet císařův příbuzný Germanus, ale těsně před odplutím zemřel, a tak se do čela vojska dostal druhý velký vojevůdce justiniánské éry – více než sedmdesátiletý arménský eunuch Narses.

Ten dostal k dispozici armádu o síle třicet tisíc mužů, přičemž je jasné, jakým finančním a organizačním vypětím pro říši vysílenou válkami a morem taková výprava byla. Narses také válku nijak neprotahoval. Po příchodu do Itálie vytáhl přímo na Řím a donutil Totilu k rozhodujícímu střetu. V létě 552 tak došlo k bitvě u Taginae nebo též Busta Gallorum, kde byli Ostrogóti těžce poraženi lišáckým manévrováním arménského eunucha a Totila v bitvě padl. Poslední vážný odpor byl zlomen v prosinci téhož roku na Mons Lactarius nedaleko Neapole a Itálie byla konečně nepochybnou součástí Východořímské říše, zvláště po odražení invaze Franků a Alemanů bitvou na řece Volturno v říjnu 554 a postupném dobytí zbývajících ostrogótských pevností v dalších letech. Stálo to nakonec třikrát tolik co africká kampaň a Itálie byla po dvaceti letech bojů zcela zničena.  

Pro Justiniana je příznačné, že ve stejné době, kdy vrcholila kampaň v Itálii, vyslal malou jednotku o síle dvou tisíc mužů, aby podpořila nástupnické nároky vizigótského šlechtice Athanagilda. Ten se stal roku 555 králem a požádal římské vojsko o stažení, ale Justinian to odmítl a získal tak jižní pobřeží Pyrenejského poloostrova, které chránilo africké pobřeží. Zůstalo pak v císařských rukou až do doby Herakleia. Zajímavou osobou byl velitel detašované jednotky Liberius, v době tažení asi devadesátiletý stařík, který sloužil ve vrcholných funkcích už Theodorichovi o šest desítek let dříve.

Poslední léta a smrt

Dobytím provincie Spania skončila doba expanze a snaha o její pokračování by už zcela jistě přesahovala síly impéria. Justinianus už rozhodně nebyl mladík, roku 552 nebo 553 oslavil sedmdesátiny. Jako dárek dostal nájezd Franků do Itálie, který byl s velkým vypětím odražen, ale byla to labutí píseň císařského angažmá v Itálii. V Africe i Iberském poloostrově byl klid, na východě mír, ale pro říši přišlo nebezpečí po staré invazní trase od Dunaje. Tudy táhli pravidelně Slované nebo Protobulhaři, přičemž císař spoléhal na systém podplácení a defenzivních staveb. To ovšem nemohlo vydržet navždy.

Roku 559 překročila zamrzlý Dunaj horda Protobulharů v čele se svým chánem Zaberganem. Východořímská armáda neměla v tomto směru žádné podstatné vojsko, takže nájezdníci se dostali až přímo před metropoli. Jako vynikající jezdci sice neměli mnoho nadějí na řádné obležení, ale vystrašili sebevědomou mocnost a donutili císaře, aby z důchodu znovu povolal Belisaria, aby zachránil situaci. Ten to znovu dokázal, nájezdníky porazil a nastolil pořádek. Justinianus nato generála opět odvolal a na nájezdníky povolal jejich vlastní příbuzné, kteří je za Dunajem napadli a sebrali jim kořist. Velmi klasický manévr Konstantinopole. Nebezpečí ze severu pak na chvíli zastavila invaze Avarů.

Je to neuvěřitelné, ale na sklonku života se stal Justinianus ještě málem obětí komplotu proti své osobě, když byl málem zavražděn bankéřem Marcellem, což asi nasvědčuje nespokojenosti obchodních kruhů s císařem. Císař, který už překročil osmdesátku, nyní řešil spíše ekonomické trable a chronicky prázdnou státní pokladnu. Zemřel 14.listopadu 565 po osmatřiceti letech vlády ve věku asi 83 let.

Ekonomická situace

Justinianus měl štěstí na dobu, v níž se ujal vlády. Jeho předchůdci stabilizovali zemědělství, coby hlavní zdroj státních příjmů a dařilo se jim nashromáždit ve státní kase přebytky v celkové hodnotě 28,8 milionu zlatých solidů (400 000 liber zlata). To bylo dost na mohutná vojenská tažení, ale nemohlo to vydržet napořád, zvlášť při velmi nákladném provozu dvora a stálých válkách a hojné stavební činnosti.

Hagia SophiaJustinianus tedy hledal peníze, kde se dalo. Jednou z podařených tajných akcí starověku bylo propašování vajíček bource morušového z Číny dvojicí mnichů, což dalo základ výrobě byzantského přírodního hedvábí, které mělo v Evropě monopol – a pochopitelně i obrovské zisky. Podobně se císař snažil vyšachovat Peršany z dálkového obchodu s Indií a Čínou, ale s malým úspěchem.

Další metody už byly poněkud tradičnější. Čítaly profesionalizaci daňových výběrčí, zvýšení efektivity výběru, zvyšování daní a pochopitelně také kořistná ekonomika na nepřátelské půdě. Justinianovi se podařilo zvýšit daňové výnosy z pěti na šest milionů solidů ročně a to v době, kdy obyvatelstvo kosil deset let mor.

Obecně se dá říci, že městům i jednotlivcům se za jeho vlády dařilo, ale daňové zatížení mělo stoupající tendenci a sahalo pomalu ke stropu únosnosti.

Právo

Justinianus také proslul svoji výraznou kodifikační činností, ačkoliv dnešní studenti právních oborů by patrně byli raději, kdyby tuto svoji činnost omezil na historicky nevýznamné minimum. Tak jako tak už na počátku své vlády se císař pustil do právních reforem a revize veškerého římského práva, což byl úkol, který nikdo před ním ani nezkusil. Kodifikace římského práva nese název Corpus iuris civilis. Skládá se z několika částí, které chronologicky vznikaly.

Jako první vznikl Codex Justinianus (529), který shrnoval všechna platná císařská nařízení a zákony od dob císaře Hadriana. Následovala Digesta coby soubor spisů římských právníků a pro učební účely vzniklý spis Institutiones. Finální částí kodexu jsou Novellae, což byly samozřejmě novely zákonů vzniklé za Justinianova života až po rok 569.

Jako základní právní forma, řekli bychom ústava, se vžilo několik zásad. Tou hlavní z nich byl caesaropapismus, který dával císaři maximální moc světskou i duchovní, stal se tak ve vlastním státě nezpochybnitelnou autoritou s despotickou mocí. Další zákonně danou zásadou se stalo ortodoxní křesťanské vyznání a v duchu východních tradic vydal Justinianus obrovskou energii a prostředky na boj s různými sektami a herezemi, hlavně monofyzitů. 

Corpus iuris civilis se stal základem byzantského práva, které se přes Itálii v renesanci znovu rozšířilo do Evropy a stalo se základem právních textů v celé Evropě. Jeho vliv trvá do dnešních dní.

Výsledky vlády

Justinianovu vládu lze hodnotit jako velkou epochu dějin pozdní antiky. Když umíral, byla jeho říše mnohem větší než při jeho nástupu a nehrozilo jí bezprostředně žádné velké nebezpečí. Je však nutno dodat, že koncept obnovy impéria jako celku selhal. Itálie byla v císařských rukou jen do roku 568, kdy obrovské náklady na dobytí území od Ostrogótů vynulovala invaze Langobardů. Na konci století už Byzanc držela jen třetinu Itálie a mělo být hůř.

Exarchát na Pyrenejském poloostrově byl už z podstaty nárazníkovým územím a už vzhledem ke komunikační vzdálenosti do Konstantinopole byl odsouzen k zániku. Ten přišel roku 624 z rukou Vizigótů, kteří zemi znovu sjednotili. Afrika a řada dalších území na Blízkém Východě se pak staly obětí arabského tažení krátce poté.

Je tak docela dobře možné říci, že velikost Justinianových vítězství patrně přispěla k hloubce pádu, který říši následně postihl a vedl k boji o samé přežití říše na hradbách metropole za císaře Herakleia. Justinianus zkrátka příliš tlačil na pilu a vyčerpal veškeré zdroje impéria v ofenzivních výbojích, které další generace nemohly udržet.

To jsou však úvahy dalších generací. Objektivně prostě musíme hodnotit Justiniana jako skvělého panovníka, který disponoval zvláště vynikajícím organizačním talentem a s neutuchající energií vedl říši skoro půlstoletí. Svým významem na sklonku antiky a přechodu Východořímské říše do středověku se vyrovná Augustovu dílu v dobách zrodu principátu.

Skončila tak také doba velkých osobností, jakými byli císař sám, jeho choť Theodora, vojevůdci Belisarius a Narses. V dalších letech už skvělých osobností nabízela Byzance přece jenom poskrovnu a dostávala se do stále těžší krize. 

Říše