Antický svět 

Předchozí císař: Nerva

Římský císař Marcus Ulpius Traianus se narodil buď roku 53 nebo o tři léta později. Už jeho původ je poměrně zajímavý - jeho otec byl potomkem římských osadníků v Zadní Hispánii a matka pocházela přímo z hispánského rodu. Traianův otec nepocházel z vysoké šlechty, bojoval v armádě jako prostý legionář a úřady prokonzula a patricijskou vznešenost si zasloužil udatností v boji. I Traianus následoval otcova příkladu, vstoupil do vojska a roku 91 zastával dokonce konzulský úřad. Poté se vrátil na bojiště, kde si vedl neobyčejně skvěle. Stal se postupně legátem v Sýrii a poté místodržícím Horní Germánie. Traianova obliba mezi vojáky byla tak velká, že vedla Nervu k tomu, že ho roku 97 adoptoval, aby si tak usmířil armádu znepokojenou volbou nového císaře senátem bez konzultace vojsk. Tento čin císaře Nervy pak zahájil tradici, která se neporušena udržela více než šedesát let. Když pak po dvou letech Nerva roku 98 zemřel, stal se Traianus z vůle senátu i vojska císařem. Byl vůbec prvním držitelem tohoto titulu provinciálního původu. 

Ve vnitřní politice následoval císař svého adoptivního otce. Uvedl do chodu instituci založenou už Nervou, která se jmenovala Státní alimentární fond. Z tohoto fondu se měly poskytovat půjčky drobným a středním zemědělcům na zhruba pětiprocentní úrok, z něhož se pak podporovaly děti nemajetných rodičů a sirotci. Až do plnoletosti dostávali díky tomuto programu chlapci 16 a dívky 12 sesterciů. Kromě už víceméně tradiční podpory ve formě přídělů potravin pro 180 - 200 tisíc chudých občanů v Římě, zavedl ještě Traianus zvláštní podporu pro nemajetné ve výši 75 - 500 sesterciů. 

Značnou péči věnoval Traianus - možná kvůli svému původu - provinciím. O jeho vztahu k provinciím nás pak nejlépe informují jeho dopisy Pliniovi Mladšímu, tehdy správci Bithýnie a Malé Asie, které jsou výtečným pramenem k poznání správy i hospodářských a sociálních poměrů v římských provinciích. Z této korespondence se mimo jiné zachoval i dopis o křesťanech; Traianus píše, že je sice nemá rád, ale radí postupovat proti nim velmi mírně a šetrně. Na druhou stranu ale Traianus často zasahoval do správy měst, která disponovala vnitřní samosprávou, zvláště pak při nesrovnalostech ve financování. A právě na sféru financí se Traianus velmi upnul a stal se skvělým hospodářem říše. 

K senátu se choval císař velmi uctivě, v soudnictví vyřizoval osobně to, co měl (odvolání se k císaři apod.), odstranil udavačství a tresty za urážku císaře a o jeho důkladnosti v oblasti peněžní sféry již padla zmínka. Celkově se dá Traianova vnitřní správa impéria hodnotit jako skvělá. 

Ani zahraniční politika nepošpinila císařovo jméno, vždyť byl císařem, který ovládl největší území ze všech císařů. Jak tedy vyplynulo, Traianus se po delší době odhodlal k výbojům, které směřovaly především na východ. Nejdříve posílil morálku vojska poněkud otřesenou vládou Domitiana, do armády včlenil část pretoriánů a s těmito silami pak dokončil boje na středním toku Dunaje. Po tomto úspěchu přijal titul Germanicus. 

Poté se obrátil proti říši Dáků, která se rozprostírala v dnešním Rumunsku. Dácii platil Řím od roku 89 ponižující poplatky za mír, které domluvil Domitianus. Navíc se Dákové pokoušeli o spojenectví s Parthy, čímž by na východě vznikla pro Řím nebezpečná situace. Traianus jí zabránil tak, že vtrhl do Dácie v čele nově zreorganizované armády čítající 200 000 mužů a 30 legií. Ty byly početnější než dříve a i pomocné oddíly posílily, neboť se do nich nově řadily i vojáci z neromanizovaných místních kmenů vedených vlastními náčelníky. Na jaře roku 101 pak překročily legie rozdělené do dvou kolon Dunaj. Západnímu ramenu vojsk velel Traianus, který si dal za úkol dobýt pevnost Tapa a posléze i hlavní město krále Decebala nazvané poněkud krkolomně Sarmizegethusy. Ještě před příchodem k Tapě došlo k první srážce, po které museli Římané načas ustoupit. Traianus zakrátko znovu vojsko vzchopil, nájezdy menších oddílů děsil celá údolí a snažil se přemluvit dáckou šlechtu k odboji proti králi Decebalovi. 

Legie tedy znovu vytáhly proti Tapě, po tvrdém boji ji dobyli a donutili armádu Dáků k pomalému a strastiplnému ústupu k hlavnímu městu. Traianovy pomocné oddíly jezdectva navíc odřízli Dákům ústup a vojsko se jim začalo pomalu rozpadat. O věrnosti šlechty tváří v tvář porážce si nikdy nebylo třeba dělat iluze, a tak byl Decebalus nucen přijmout mír za každých podmínek. Dákům zakázali Římané jakékoli výboje, zbořili jim pevnosti, donutili přijmout do klíčových měst římskou posádku, určili přátele i nepřátele a znemožnili doplňování a budování armády. Kromě toho Traianus přímo k impériu připojil část Dácie.

Aby si usnadnil zákrok proti snadno předvídatelnému povstání, nechal postavit kamenný most přes Dunaj, který byl kilometr dlouhý a stál na 20 kamenných sloupech, z nichž každý dosahoval 28 metrů výšky a 15 metrů šířky. Jednotlivé sloupy byly spojeny mostními oblouky. Dílo mělo kromě vojenského i propagační cíl podobný Caesarově stavbě mostu přes Rýn - měl barbary ohromit. Po návratu do Říma přijal Traianus titul Dacicus a oslavil triumf. 

Decebalos se však proti podmínkám tvrdě postavil. Římské posádky záhy svá místa opustily, zbořené pevnosti záhy znovu stály a zabavené zbraně nahradily zbrusu nové. V červnu 105 pak král náhle zaútočil, zmocnil se římského vojenského tábora a slavil i jiné úspěchy, ale žádný z nich nebyl tak drtivý, aby Římany donutil k ústupu za svoje hranice. To rozhodlo. Traianus přispěchal roku 107 vojsku na pomoc a znovu s armádou rozdělenou na dvě kolony udeřil na hlavní město. Narychlo vybudované pevnosti nemohly klást velký odpor drtivému tlaku legií a jejich obléhací techniky. Samotné hlavní město Sarmizegethusa bylo ale velmi mohutně opevněno a římským útokům odolávalo tak dlouho, že to vypadalo, že Římané budou muset odejít k přezimování a obléhání ukončit. Ale zrada dácké šlechty Decebalovi opět podtrhla nohy. Bylo domluveno otevření bran. Traianus pak jedním vojskem zaútočil a v momentě, kdy legionáři už stáli na hradbách, byly otevřeny brány na druhé straně města, které samozřejmě padlo.

Samotný Decebalos uprchl, ale v karpatských lesích byl znovu zrazen a nakonec si vrazil sám nůž do hrdla. Do nové provincie Dacia se stěhovali římští kolonisté, kteří začali využívat dáckého nerostného bohatství, zatímco původní obyvatelstvo tlelo v zemi nebo v otroctví. Traianus nyní obrátil svou pozornost na Malou Asii a parthskou říši. V Malé Asii dobyl krajiny od Damašku k Rudému moři a založil zde provincii Arabia. Poté přišli na řadu Parthové... 

I s touto říší měl Řím uzavřen mír, který však trval už půl století, neboť obě říše procházely obdobím nestability. Traianus se rozhodl klid zbraní porušit a vtrhl do parthské říše. Válka započala roku 114, kdy se císař snadno zmocnil Arménie a severní Mezopotámie. Zvláště Arménie byla po celá staletí jablkem sváru mezi Parthy a Římany a nyní se její status změnil na římskou provincii. Po tomto rychlém úspěchu římská armáda přes zimu načerpala síly a roku 115 napadla zbytek Mezopotámie.

Traianus a jeho velitelé opět použili taktiku dvou rovnoběžně postupujících kolon, které se zmocnily celé Mezopotámie včetně hlavního města Ktésifontu do konce roku 116 a i tuto zemi přeměnili v provincii. Téhož roku se Římané zmocnili ještě Asýrie a Babylónie a Traianus se rozhodl, že vyvrátí celou parthskou říši. Vypravil se tedy se svými legiemi k ústí Tigridu, kterého skutečně dosáhl. Stál v Perském zálivu a plánoval i tažení do Indie, neboť i jej zachvátila touha vyrovnat se Alexandrovi Makedonskému... 

V momentě triumfu však přišlo rychlé vystřízlivění. Parthové povstali v týlu Římanů a prudké boje zachvátily Mezopotámii a Arménii. Traianus nyní musel hasit vzpoury na rozsáhlém území dobyté Asie, navíc Parthové napadali jeho roztažené linie partyzánským způsobem boje, což legionáře nesmírně vyčerpávalo. V momentě, kdy Traianus dočasně znovu pevně ovládl dobytá území, rozhořela se vzpoura židů v Mezopotámii, Palestině, Egyptě, Kyréně a na Kypru. Rovněž zprávy o pohybech Maurů v Africe, Sarmatů u Dunaje a vzpouře v Británii asi císaři na klidu nepřidaly a nakonec jej donutily k návratu. Dalším důvodem odchodu mohl být jednak nízký stav financí, neboť válka na východě byla na rozdíl od dáckého vítězství nesmírně prodělečná, jednak i zdravotní stav Traiana, který trpěl na vysoký krevní tlak. Před svým odchodem sice Parthii prohlásil klientským královstvím Říma, ale bylo to pouhé gesto, byť korunovace vybraného panovníka skutečně proběhla. Podle všeho také v událostmi nabitém roce 116 utrpěl záchvat mrtvice a v příštím roce v Selinuntě na jihovýchodním cípu Malé Asie umírá. Jeho nástupcem se stal Hadrianus. 

Traianovy schopnosti ve vnitřní správě i jeho populární výbojná politika mu vynesla titul nejlepšího vládce Optimus princeps. Je třeba si ovšem uvědomit, že sice dácká válka byla výborným podnikem se značnými zisky, ale vytvořila novou dlouhou a snadno napadnutelnou hranici za Dunajem, kterou pak Řím dlouho, nákladně a nakonec neúspěšně bránil. A parthský podnik skončil špatně už na první pohled do účetní knihy, neboť přinesl jen výdaje a žádné zisky nebyly stálé. Přesto senát každému nástupci Traiana přál: "Buď lepší Augusta a ještě šťastnější než Traianus..." 

Traianus po sobě nezanechal jen nehmotné památky a pomíjivá vítězství, ale také stavební památky hodné jeho osoby. Na uměle vytvořené rovině dal vybudovat nejkrásnější císařské fórum nazvané Forum Traiani se dvěma knihovnami a basilikou Ulpia, před níž stál světoznámý Traianův sloup - památník na oslavu jeho vítězství nad Dáky, dílo slavného architekta Apollodóra. Sloup z mramoru měří 38 metrů, má dórskou hlavici a vnitřní točité schodiště. Na vnější straně je spirálovitý reliéf čítající 2500 postav a popisující všechny hlavní události dácké války. Na vrcholu sloupu stála do roku 1587 bronzová císařova socha, kterou pak nahradila socha apoštola Petra. Mezi další architektonická díla patří například údajně známý Alcantarský most, kanalizace dolního toku Tiberu nebo zprovoznění průplavu Rudé moře - Nil. 

Následující císař: Hadrianus