Antický svět 

Předchozí císař: Vespasianus

Titus Vespasianus se narodil 30. prosince roku 39 n.l., tedy dva roky před smrtí Gaia Caliguly, v chatrném domě poblíž Septizonia. Byl vychováván na dvoře společně s Britannikem a vzděláván v týchž oblastech a stejnými učiteli. Byli prý velice blízkými přáteli, dokonce prý z onoho nápoje, kterým byl Neronem otráven Britannicus, upil i Titus a pak dlouho zápolil s těžkou nemocí. A když se později stal císařem, dal mu v paláci postavit zlatou sochu a také mu dal zasvětit jinou, jezdeckou, která se od té doby nosila v průvodu v cirku. 

Nebyl zvlášť vysoké postavy, ale vyznačoval se silou. Měl prý jedinečnou paměť a schopnost naučit se téměř všem uměním potřebným jak pro válku, tak pro mír. Velice zkušeně zacházel se zbraněmi, jezdil na koni a pohotově řečnil i skládal básně, oboje jak latinsky, tak řecky. Ovládal i hudbu, zpíval a hrál na kitharu. Dovedl prý velice rychle zachycovat ve zkratkách mluvená slova a dovedl výtečně napodobovat rukopisy (často o sobě prý říkal, že mohl být největším padělatelem všech dob). 

Jako vojenský tribun sloužil v Germánii a v Británii, kde získal příznivou pověst pro svou svědomitost a skromnost, o čemž svědčí množství nápisů, soch a bust v obou provinciích. Po vojenské službě působil jako obhájce na foru, ne však příliš vytrvale. V této době se oženil s dcerou jezdce Arrecinou Tertullou a po její smrti s urozenou Marcií Furnillou, s kterou se po narození dcerky ještě před židovskými válkami rozvedl. Potom, hned po kvestuře, byl postaven v čelo legie a dobyl dvě velice opevněná města v Judeji (Tarichaeae a Gamalu). 

Když se potom do čela státu dostal Galba, byl poslán, aby mu blahopřál. Všude upoutával pozornost, jako by byl volán k adopci. Avšak když zjistil, že se opět vše dalo do pohybu a hrozí další občanská válka, vrátil se z cesty. Byl ponechán v Judeji, aby dokončil její porobení, a dobyl Jeruzalém, zatímco jeho otec Vespasianus vojenským tažením získával císařský titul. Vojáci mu po úspěchu židovského tažení projevovali tak velkou přízeň, že ho pozdravili jako imperátora a když pak odjížděl z provincie, zadržovali ho a požadovali, aby zůstal a nebo je vzal všechny s sebou. Navíc když pak měl v Alexandrii při zasvěcování býka Ápida na hlavě čelenku, což bylo kvůli starému náboženskému zvyku, vyložili si to někteří jinak a vzniklo podezření, že chce odpadnout od svého otce Vespasiana a uzurpovat si tak východní provincie. Aby ho vyvrátil, odebral se Titus do Říma, kde svého nic netušícího otce ujistil o své věrnosti. 

Od té doby vystupoval jako opravdový spoluvládce svého otce: spolu s ním slavil triumf, společně zastávali censuru, byl mu kolegou jak v tribunské moci, tak v sedmi konzulátech, místo kvestora rovněž přednášel v senátu Vespasianovy projevy a dokonce otcovým jménem diktoval dopisy i spisoval edikty. Prakticky převzal starost o téměř všechny vladařské úkony (berme s rezervou) a dokonce se ujal funkce prefekta praetoriánů, kterou až do té doby zastával vždy výlučně římský jezdec. V této funkci si počítal značně nemírně až násilně. Dával totiž bez rozpaků odpravovat kdekoho podezřelého, a to tím způsobem, že do veřejných budov, hlavně do divadel, dával rozmisťovat nastrčené lidi, kteří se jakoby s obecným souhlasem dožadovali potrestání vybrané osoby. Bývalého konzula a vojevůdce Aula Caecinu dal ubít po večeři, na kterou ho pozval, protože zachytil jeho rukou psaný koncept řeči, kterou si připravoval k projevu před vojskem. Ve stejné době došlo udání na Epria Marcella, fanatického rebela, muže, který za Nerona obvinil ze zrady Thraseu Paeta a dostal za to obrovskou odměnu, který zuřivě stranil každému císaři a který se teď měl účastnit spiknutí. Jeho odsouzení odhlasoval senátní soud a Marcellus si prořízl hrdlo. A podobně končili i jiní, méně významní. 

Nejen toto mohlo ohrozit jeho plánované nástupnictví. Byl podezírán také z hýřilství (pořádal rozpustilé pitky dlouho do noci), z chlípnosti (také pro vášnivý milostný poměr s královnou Bereníkou), z hrabivosti (protože při sporech, které rozsuzoval jeho otec, obchodoval a přijímal úplatky). Lid rovněž neuznával přísnost, s jakou Titus vykonával funkci prefekta pretoria, a jeho zákrok proti Caecinovi a Epriovi Marcellovi našel také dost nepřátel. 

Největším problémem, který mohl Titovi zabránit v nástupnictví po otci, byl vztah s židovskou královnou Julií Bereníkou. Tato sestra a spoluvládkyně židovského krále Agrippy II. Tita poprvé potkala snad roku 67 n.l. a brzy se stali milenci. Titovi bylo tehdy osmadvacet a Bereníce o deset let víc, navíc za sebou měla tři manželství, alespoň tři milostné vztahy a podle dobové šeptandy i vztah se svým bratrem Agrippou. Přesto však její vztah k Titovi pokračoval intenzivně po dlouhá léta. Bereníka sice necestovala s Titem do Říma po nastoupení císaře Vespasiana, ale roku 75 ji Titus pozval do věčného města, kde spolu nepokrytě žili. To u lidu získalo velmi negativní odezvu a vládnoucí vrstva na tom byla snad ještě hůř, neboť si pamatovala vztah Marca Antonia a Kleopatry, díky kterému vyhrál občanskou válku Octavianus. Navíc Bereníka byla pro Římany ještě horší než Kleopatra, neboť byla židovka. Tato víra byla Římanům velmi cizí a nestravitelná, stejně jako po strašné válce celá židovská rasa. Mnoho významných mužů se děsilo svazku císaře s židovskou královnou a taková partie dokonce nutila některé přemýšlet nad vhodností volby Tita jako nástupce. Nad vším pak stál Vespasianus se svým výrokem: "Buď po mě nastoupí můj syn nebo nikdo". Finální volba zůstala na Titovi. 

Kvůli všem výše zmíněným okolnostem se utvářelo mínění, že z Tita bude druhý Nero. Avšak tato špatná pověst se změnila k dobrému, sotva nastoupil na trůn. Hostiny pořádal jenom veselé, nikoli rozpustilé, a Bereníku ihned po svém nástupu odeslal přes oboustrannou nelibost z Říma (což se stalo velkým námětem básníků, třeba už Racina a Corneille) . Nikomu z občanů nic neodňal, nechtěje sáhnout na cizí majetek jako snad nikdy nikdo před ním. Ani dary nepřijímal, zato však všechny své předchůdce překonával svou veřejnou štědrostí. 

Zasvětil amfiteátr a přitom vedle něho dal vybudovat lázně, uspořádal velmi nákladné a bohaté hry, dal předvést gladiátory a v jediném dni 5000 šelem všeho druhu a také lodní bitvu (ve staré naumachii). Titus jako první potvrdil jediným ediktem všechna minulá obdarování udělená jeho předchůdci (před ním totiž vládla po vzoru Tiberiově taková praxe, že nový císař neuznával dobrodiní jeho předchůdce, dokud je sám potvrdil). Prohlašoval, že od rozmluvy s císařem nesmí nikdo odejít zklamán. Prý se při jedné večeři rozpomněl, že za celý den neprokázal nikomu nic dobrého, a pronesl pamětihodný výrok. "Přátelé, den jsem promarnil." Dokonce se někdy koupal společně s lidem ve veřejných lázních. 

Tím vším si získal velikou oblibu lidu, ale za jeho vlády se náhodou staly některé velice smutné události, jako byl výbuch sopky Vesuv v Campanii a požár Říma, který trval tři dny a tři noci, a také morová rána, která zasáhla s takovou prudkostí, jako snad nikdy jindy. Z bývalých konzulů dal vylosovat zvláštní sbor pro obnovu Campanie a statky těch, kdo zahynuli při výbuchu Vesuvu, nenašlo-li se dědice, přiřkl obnově postižené Campanie. Po požáru Říma věnoval všechno umělecké vybavení svých letohrádků veřejným stavbám a chrámům, pověřil mnoho římských jezdců dohledem nad obnovovacími pracemi. 

K metlám té doby náleželi především lidé, živící se udavačstvím a "lovci pozůstalostí". Titus dal tyto profesionální udavače opětovně zmrskat na foru biči i kyji a potom vláčet arénou. Nakonec je dal dílem vyvést na nejdrsnější ostrovy a dílem prodat do otroctví. Vydal také zákon o tom, že se po jisté době nesmí prošetřovat stav zemřelého. 

Jak sám přiznal, hodnost velekněze přijal proto, aby si uchoval neposkvrněné ruce. A skutečně od té doby nebyla provedena z jeho vůle či ani s jeho vědomím žádná poprava, i když důvody mstít se byly. On však přísahal, že raději sám zemře, než aby někoho zahubil. Dokonce dva muže, kteří byli usvědčeni z přípravy státního převratu, pouze napomenul, aby toho nechali s tím, že císařská důstojnost je udělována osudem, a pokud mají prý nějaká přání, ať mu řeknou, a on jim nabízel jejich splnění. Hned také poslal k matce jednoho z nich bydlící mimo Řím rychlého posla, aby byla klidná. 

Otevřenou otázkou je jeho zdraví. Titus se při slavnostech otevření Kolosea rozplakal. Možná to souviselo s jeho zdravím, neboť po otevření Kolosea po zbývajících 15 měsíců nevykonal už nic významného. Titus byl možná nevyléčitelně nemocný a věděl o tom - nevíme... Každopádně z velmi agilního císaře se v posledním roce vlády stal jiný člověk. 

Svého bratra Domitiana, který snad proti němu neustále strojil úklady a popichoval vojáky, nehodlal ani odklidit, ani poslat do vyhnanství. Dokonce ho veřejně označoval za svého spoluvládce a nástupce a soukromě mu se slzami a prosbami domlouval, aby k němu choval lepší bratrské city. Jednou, když skončilo divadelní představení, na jehož závěru před lidem dokonce plakal, zamířil do Sabinska ve značně rozmrzelé náladě, protože mu při oběti utekla žertva a z čistého nebe najednou zahřmělo, přepadla ho hned následující noc zimnice. Když ho v nosítkách přenášeli, zvolal prý k nebi: "Je mi odnímán život, a já jsem si toho nezasloužil! Vždyť není skutku, za který bych měl pykat, snad kromě jediného." 

Nikdo neví, co tím tenkrát myslel. Někteří tvrdili, že snad poměr s bratrovou ženou, který je ale minimálně sporný. Snad si vyčítal vztahy s bratrem anebo možná tušil, že Domitianus není dobrým nástupcem a mrzel se kvůli své neschopnosti dát ho zabít. Každopádně Titus zemřel 13.září roku 81 n.l. ve stejném venkovském sídle jako jeho otec, dvě léta a dvacet dnů poté, co nastoupil na trůn. Po jeho smrti lid naříkal jako kdyby jim každému zemřel někdo z rodiny. Také senátoři se seběhli ještě dřív než byli svoláni ediktem před zavřené dveře radnice. Vzdali mu tolik poct, kolika se nedočkal ani ze celý svůj život. 

Titus byl dobrým nástupcem svého otce, pokračoval v jeho úspěšné politice, a tím se jeho vláda stala úspěšným pokračováním rekonstrukce státu po občanských válkách. Jeho povaha byla velice mírná, čímž si v době vlády zajistil neuvěřitelnou přízeň lidu, ale hlavně jeho postoj ke svému bratru byl možná až příliš tolerantní. Patřil k nejoblíbenějším římským panovníkům v dějinách, a doba vlády jeho otce a jeho byla v dějinách Říma politicky klidným obdobím. Je ovšem také třeba dodat, že jeho vláda trvala pouhé dva roky. I Nero by byl považován za skvělého a mírného panovníka, kdyby zemřel po tak krátké době... Tak se nad osobností císaře Tita vznáší drobný otazník, otázka, jak by na Tita postupem času působil nápor povinností na trůně. Uzavřeme tento článek citátem básníka Ausonia. Ten sice nevěřil, že by měl Titus cokoli na svědomí, ale přesto "mohl děkovat osudu, že vládl tak krátce". 

Následující císař: Domitianus